Jak se mi rozsvítilo

Dneska byl krásnej den. Ale fakt nádhernej. Už brzy ráno sluníčko malovalo oblohu do červena a oranžova. Bylo krásně jasno, teplo, prostě první pokus o jarní den a i když mám spíš rád mlhy a podzimní náladu, dneska mi to počasí sedlo jak nikdy.

Odvezl jsem Alici do školy a bylo mi jasný, že si ten krásnej den hezky nastartuju. Půjčil jsem první nextbike, co stál kus od Rónovy sochy Franze Kafky a jel přes Staromák na Kampu. Za jízdy jsem fotil Hradčany, zastavil se u další Rónovy fotky, zajel k Vltavě a koukal na racky a kolo jsem nechal kousek před Sovovými mlýny, kde jsem zase koukal na Černýho miminka. 

Ale kvůli nim jsem tam nešel. Už dlouho jsem si chtěl prohlídnout undergroundový kanály, to je nádherná věc. A pak jsem se vydal kolem Sri Chinmoye a Havla a lucerny, ve který svítilo slunce na druhej břeh před Národní divadlo na sedmnáctku. Celá tahle radost mne zdržela maximálně 30 minut, ale byla to půlhodina obrovskýho dobíjení energie a rozmyšlení věcí, který mi třeba v poslední době nejdou. A nejenom mně, ale třeba celýmu týmu v práci.

Dorazil jsem domů a měl jsem výhřez nápadů, fakt velkej proud novoty a haló efektu a jakoby ze mne to slunce a jeho únorová hra na jaro vytáhly a já se zorientoval v mnoha pracovních záležitostech na aspoň měsíc dopředu, vymyslel spoustu zlepšováků, uvědomil si, kde do sebe něco nepasuje a plnej nadšení a radosti a otevřený hlavy jeden svůj podnět na jedno trápení poslal přes slack na nejbližší kolegy. 

A byl to krásnej čistej a nefalšovanej výhřez dobrý vůle a nadšení a jak jsem byl v tom laufu, tak to bylo napsaný dost bez kontextu a bez vysvětlení, co tím vlastně chci říct. Což je trochu nevýhoda těch homeofficů, osobně by k žádnýmu nedorozumění nemohlo dojít.

Ale tyjo, já narazil. Ta nekompabilita Honzy, kterýmu se rozsvítilo a otevřel se mu tunel někam ke kolektivnímu vědomí a já z něj vydoloval a nasál, co jen jsem mohl se bohužel nekonala u kolegů a tak se na ty mý krásný nápady a radost z toho, že bysme mohli mít lék na ty problémy, které nás nejvíc pálí byl tvrdě nepochopen, celá ta komunikace byla hozena jako výměna názorů postavená zbytečně v osobní rovině a můj nádhernej návrh byl rezignovaně přijmut nebo rozmetán. Všechna moje harmonie a radost a touha se nad vše někam povznést a posunout nás, byla nepochopena, protože já byl zcela nekompatibilně nadšen a vše jsem zcela špatně a asi nepochopitelně předal dál a tak se to vrátilo naprosto neharmonicky zpátky.

A i když mne to na jednu stranu mrzí, to velký nepochopení a neporozumění si, na druhou stranu je vlastně fajn, že se mi rozvítilo i v tomhle pracovním vztahu. A já musím hledat správný cesty k tomu, jak předávat geniální nápady a zkušenosti, který mám a řešení, který jsou tak jednoduchý a hlavně záměry, proč ty věci říkám a co od ostatních očekávám a co jim vlastně nabízím. V tomhle jsme se dnes totiž zcela minuli.

A ať už se v té konkrétní věci posuneme nebo ne, ať už se něco změní nebo nezmění, mám vlastně radost z toho silně inspirativního a poučnýho dne. Fakt. Desátej únor si musím pamatovat, protože letos se mi opravdu v mnoha ohledech rozvítilo a někde se něco přepnulo. Tak to teď cejtim. Jsem zvědav, co budu cejtit zejtra nebo za měsíc.