Chybějící koncerty

Skoro každej tejden mám v kalendáři nějakou událost, která se nekonala. Ve středu 29. jsem chtěl být na Swans. 23. března na Insect Ark. 22. května měly přijet Einstürzende. Pak Nick Cave. Říkal jsem si jak krásně koncertně silnej rok to bude a pak tohle. A zdá se, že fakt nebudou ani festivaly, ale prej někdy druhýho září si na čapáku udělá Andrej volební setkání pro 6000 lidí (plus mínus datum i počet, nestojí mi za to to teď hledat).

A mně to začíná srát. 

Dlouho jsem ten spořádanej občan, kterej poctivě dodržuje vládní opatření. Rouška, děti doma, práce z domava, míň peněz za práci, ven jen když je potřeba, nepotkávat se s dalšíma lidma. Vlastně jsem si doteď nestěžoval. Přijímám to tak, jak je. Snažím se pomáhat. Beru si z toho to dobrý. Zajímavý. Nový. Celá tahle změna je jedno veliký dobrodružství.

Ale teď už mně to sraní na hlavu od vládních pitomců začíná vadit. Jo, dělaj pochybný zakázky, nemaj vizi, neuměj se dohodnout, vydávaj protichůdný stanoviska, celý jejich chování je jen marketing a vše dělaj jen proto, aby zas byli zvolení. Na to jsem si zvyknul a moc to neřeším. Ale teď se to nějak začíná vracet a vadit. Víc a víc.

Možná je to tím, že už se překonalo to největší napětí a vše jde jako dobře. Že jsme v těch 3/4 krize, jak o tom nedávno mluvil Láďa Veselý. Peklo je pryč. Zdá se, že se vše rozjelo jak mělo a člověk je po tý pekelný době s pekelným nasazením unavenější, citlivější, rozmrzelejší. Přesně teď se mi chce polevovat. Přesně teď potřebuju motivaci. Pozitivní. Od všech. A možná právě teď mi i ty zrušený koncerty versus akcím na čapáku tolik vadí. Místo příkladu jen nůž do zad.

A tak mi nezbejvá než si pořádně vychutnat aspoň tyhle krásní věci. Ještě, že ty desky vycházej.