Andělé strážní

Mám pět krásnejch obrazů od Jakuba. Nádhernejch. Postupně mi přibejvají, když zrovna nemůžu odolat. Když jsem unešenej víc, než jindy. Vždycky jsem je úplně bez plánu pověsil někam na zeď. A tam čekaly.

Dneska jejich rozmístění v domě uzrálo a já jim udělal místo v knihovně nade dveřma.

Knihovna je můj nejoblíbenější pokoj v domě. Mám to tu rád. Často je to mý útočiště. Někdy tu i spím. Poslouchám tu vinyly. Medituju tu. Čtu tu. Trucuju tu.

Když jsem se na ty obrazy dnes díval, došlo mi, že jde o portréty čtyř andělů strážnejch. A ti teď hlídaj vstup právě do tohodle mýho útočiště. Určitě nebude náhoda, že jsem si je postupně takhle vybral.

Buddhu netřeba představovat. Bytost, která dosáhla osvícení. Nedostižnej cíl, ke kterýmu všichni na svý cestě směřujeme. A obraz nejbaravnější, harmonickej, se psem a krajinou a městem a spoustou mikropříběhů tak, jak to Jakub umí.

Pak je tu ta víla na houbách. Úpně první Jakubovo plátno, jestli se nepletu. Znamená pro mně křovinatou přírodní cestu k změněnejm stavům vědomí. Je to lesní víla. Divoženka. Psychedelie sama. Trochu temná, trochu nebezpečná. 

Mezi nima Liščí holka. Ta je vostrá, myslím. Pod maskou bude mít kousavý zuby. Dost možná i drápy na rukou. Moc o ní nevím, jsem zvědav o čem bude ta písnička. Na jednu stranu z ní mám respekt. Ale vlastně cejtím, že to tu hlídá. I když je hodně svá, má svou hlavu a hlídat a prát se bude jen za to, co ona uzná za vhodný.

A nakonec pan Spirála. Šnečí muž. Kterej hodně přemejšlí. A ví, že toho hodně neví. Ty spirály pro mne znamenají nejistotu, tápání, hledání. Možná i slepý uličky. Jak si je Liščí holka jistá, tak si je tady pan Spirála nejistej.

Myslím si, že se ve mně všichni ty tři malý postavy perou. A záblesky tý velký se mne snažej harmonizovat. A tak obrazy, stejně jako andělé fungujou i jako zrcadla.