Rád věřím pohádkám

Byli jsme na ochutnávce vína. A sklepmistrem byl člověk, kterej o sobě tvrdil v podstatě to, že on byl první kdo vůbec začal víno vyrábět a rozumí mu nejlíp na světě.

Byl hodně sebevědomej, hodně hezky ty věci popisoval. Své historky prokládal francouzskými jmény (oblastními ale i politiků a vinařů o kterejch jsem nikdy neslyšel), ale znělo to přesvědčivě.

Říkal že on je ten kdo dodává víno do Elysejskýho paláce, vyprávěl o Avignonu i oblastech který neznám, o tom jak ochutnávat víno, jak chuť mění to co po víně jíš / piješ ale i sklenice, ze které ho piješ.

Jo, hodně se vytahoval, ale vlastně mi to ani nevadilo.

Jen jsem byl celou dobu na vážkách, jestli mluví pravdu, nebo ne. Jistej si nejsem dodnes, některý indicie jdou proti němu.

Ale vlastně jsem si to užil. Jsem rád za jeho příběhy a dál nic zjišťovat nechci. Mám rád pohádky. To jsem si při tom uvědomil. A třeba - mám to tak 50 : 50 to nebylz pohádky. Ale na tom, jak to celý vnímám a jak mne to bavilo, by to vlastně nic nezměnilo.

Takže - zjišťuju - že když někdo dokáže dobře vymyslet a prodat nějakou fikci tak mne to i může víc oslovit než někdo druhej, kterej by to prožil ale špatně vyprávěl.

To je asi špatně. V některejch situacích určitě.

Ale u vína je to asi jedno.