Jak lézt po zdi

V Kutné Hoře jsem absolvoval krásnej večer se Zvířetem. Obrazy, hudba, poslech desky, rituál pálení obří skulptury. Bylo to moc krásný.

Ta deska, která v sobotu vyšla a já jí už nějakej pátek poslouchám mi teď hodně pomáhá. V současný době je to jeden z mála dopingů, kterými se odtrhuju od práce. Od únavy. Od zapleteností, který se mi nedaří správně rozplést. 

Přemejšlím o lidech, kteří luštili hieroglyfy nebo klínový písmo. Co je hnalo dopředu, co jim pomáhalo, kde byl ten okamžik prozření. Ten krůček k tomu posunout se přes zeď, jejíž skutečnou vejšku člověk zjistí, až když už přelejzá. Může to bejt metr, dvacet, tisíc, nepočítaně.

A najednou si myslím, že je potřeba se zastavovat. Netlačit na pilu, nechtít to přelézt co nejrychleji. Raději se krůček za krůčkem posouvat a pohybovat. Nevyčerpat se hned. Ten čas dělit. Na odpočinek a na lezení.

Tohle mi prolítlo hlavou, když jsem jel z práce a zase si otevíral dveře do Zářící krajiny Zvířete. Pod paprsky Zářícího. S myšlenkami na potápění. Prostě těžkej den. Ale se světlem. S zářením.

A btw. musím si srovnat spánek a neponocovat. Ať jsem čerstvej. To možná k tomu lezení po zdi pro začátek pomůže nejvíc.