Pokud se nestydíš za to, co dáváš ven, tak to dáváš pozdě

Práce u nás ve Slevomatu je prostě skvělá. Denodenní inspirace. Nikde jinde jsem neměl tak silnej pocit toho, že se někam posouvám, jako u nás. Že jsem zásobenej užitečnejma podnětama. Skoro ve větší míře, než pojmu. A že cejtim, jak mne to hodně pozitivně ovlivňuje. Tohle (a mnoho dalšího) jsem si odnesl dnes:

Pokud se nestydíš za to, co dáváš ven, tak to dáváš pozdě. (asi CPO z Linkedinu)

Od okamžiku, kdy se ke mně tohle moudro dostalo (díky Láďo) o tom musím přemejšlet. Chápu tu hyperbolu, zas tak zabedněnej nejsem. Ale láká mne to stavět až přímo k doslovnosti toho sdělení.

Představuju si to u muzikantů, spisovatelů, prostě kulturních počinů. Představuju si to u produktů.

Jak jistej si má bejt člověk svým rozhodnutím, svým dílem. Kam až má testovat a ověřovat, kde má dát na intuici, kde to prostě risknout. A kolik talentu je k tomu potřeba, aby ten stud nebyl fakt oprávněnej. Aby se ven nepouštěly zmetky.

A připomnělo mi to Nicka Cavea, kterej na vystoupení v Berlíně odpovídal na dotaz: Už 4 roky nahrávám a připravuju desku. Myslím, že už se blížím ke konci. Mohl bys, prosím, Nicku, dát tý desce jméno? A Nick řekl něco jako: Hele, jméno není důležitý, na to kašli. Ale nahrávat desku 4 roky je špatně. Soustřeď se na to, ať ji máš co nejdřív hotovou a neboj se jí pustit rychle ven. Tím dlouhým časem ničemu nepomůžeš.