Tlačit je potřeba hlavně tam, kde to nejde

Veselý lidi jsou inspirativní. Mám to experimentálně ověřeno. Kromě Ládi máme v práci ještě Honzu. Veselýho. A dnes jsme spolu byli na obědě.

A bylo to super, hlavu mám zas plnou mnoha témat. Je o čem přemýšlet. A jo, většinou mne zasáhne nejvíc to, co už se mi chvíli v hlavě válelo. Ale vezmu to zeširoka.

Jako kluk a i potom jako velkej kluk jsem se rád věnoval věcem, který mi šly samy. Né bez práce, ale rád jsem si vždy odpracoval to, v čem jsem byl dobrej a beze studu jsem zavíral dveře, v kterejch mne to nebavilo. Kde jsem ještě nevěděl, jak na ně. A taky jsem si myslel, že je dobře bejt lepší a lepší ve svém oboru (a je jedno jestli je to psaní, fyzika, sport, řízení auta) a pořád se v tom snažit růst.

A pamatuju si i na jedno HR školení ve spořce, kde nám říkali - rozvíjejte své lidi v tom co umějí nejlépe a nesnažte se po nich chtít věci, které jim nejdou.

Jenže to, že jsem v něčem hodně dobrej, ale ne lepší, mne často víc omezuje to, v čem jsem špatnej. A když bych se posunul v tom, třeba mi to tu první věc pomůže dělat líp.

Prostě ve chvíli, kdy nebudu umět noty (jo, to je dost na tenkym ledu) a budu chtít umět hrát na klavír, tak pokud nemám super skvělej dar, tak mne víc posune naučit se číst ty noty než furt jen zkoušet.

Překonávat překážky a otvírat další dveře dělá nejen lidský schopnosti, ale i život pestřejším. Zábavnějším. Naplněnějším.