Vlci v nás

Když jsem byl v roce 1992 poprvé na koncertu Lucie, napsal jsem si pak do svýho pubertálního deníčku větu "teď už můžu umřít, viděl jsem Lucii".

Když teď poslouchám novou desku Zvířete jménem Podzim, která vyjde 21. září tak si říkám "teď už nemůžu umřít, v tomhle chci jet pořád dál".

Ta deska je strašně moc silná a prúběžně si dělám poznámky pro recenzi. Vůbec nevím kam se dostanu. Někdy si myslím, že to nedokážu dobře popsat v dlouhatánském textu, jindy si říkám, že bude stačit napsat jedno slovo.

Co mi ale pořád rotuje hlavou, je ta indiánská legenda o vlcích v nás.

Podle ní probíhá v nitru každého člověka bitva dvou vlků. Jeden je špatný. Je to vztek, závist, žárlivost, smutek, sobeckost, hrubost, nenávist, sebelítost, falešnost, namyšlenost a ego. Ten druhý je dobrý. Je to radost, pokoj, láska, naděje, vyrovnanost, skromnost, laskavost, štědrost, věrnost, soucit a důvěra. A vyhraje prý ten, kterého si sami krmíme.

Tuhle legendu nebo přísloví mám hodně rád a asi na ní tu recenzi postavím. Protože o tom ta deska hodně je.

A shodou okolností jsem na ní před sedmi lety postavil i recenzi na desku Nicka Cavea. I když v úplně jiném světle a konotacích.

Podzimní pes zahání bouřku.
Nejsme sami pořád ještě rozdejchávám.
Vítr miluje malej Měsíc.
Tohle mne dostalo skoro přesně před rokem.

Těšte se.