Jsem rychlej a proto mladej

Vždycky jsem chodil rychle a divně. Lidi se mi smáli, že chodím po špičkách, Předkloněnej. Že hlava je v cíli a zadek na startu. A tak.

Jenže ta chůze v té podobě, jak ji provozuju je pro mne úplně přirozená. A správná. Takhle to mám celej život a asi není důvod a potřeba to měnit.

Nebo není - byl by. Na rehavbilitacích mi doktor říkal, že všechno co dělám dělám svalama pohybovejma, rychlejma, dynamickejma. Proto mám problém jít pomalu nebo stát. Nemám na to svaly. Jsou zcela ochablý a protože chodím, jak chodím, ty statcký svaly neumím používat, ale to jsem sem tahat nechtěl.

Když jsem chodil na skauta, já jsem chodil, a lidi vedle mne jezdili na kole. Když jsme potřebovali stihnout vlak, dostal jsem za úkol držet ďábelský tempo a někteří kluci pak brečeli. Když se snažím jít pomalu, protože jsem ohleduplnej třeba vůči kolegům nebo dětem, říkají mi, abych neletěl.

A teď, vědci od protinožců zjistili, že člověk, kterej chodí rychle pomalejc stárne, a to nejen fyzicky, ale i mentálně. Udělali mi radost.