Každej řetěz se dá přetrhnout
Jako dítě můžeš všechno. Ale myslíš si, že nemůžeš nic. Těšíš se, až vyrosteš. Budeš si dělat, co chceš. Nenecháš si do ničeho kecat.
Plánuješ. Sníš. Představuješ si, co bys všechno mohl. Je to tak snadný. Kdyby to šlo, dokážeš asi úplně cokoliv. Nemáš problém být kosmonautem nebo zpěvačkou nebo indiánem nebo basketbalistkou. Neřešíš, jestli je to realizovatelný, nebo ne. Taková zbytečnost tě brzdit nebude. Všechno je snadný.
A něco si zkusíš. Něco uděláš. Každou chvíli. Neuměle, dětsky ale s energií a srdcem, který je v tom naplno. Je to z toho cejtit a vůbec nevadí, že to, cos viděl ve svý hlavě a představoval si, bylo dokonalý, ale před sebou máš třeba jen hračku.
Jenže pak se něco pokazí.
Rosteš. A stárneš. Vyvíjíš se. Měníš se. A přestáváš si věřit. Bojíš se selhání. A ztrapnění. A hodnocení. Protože tě vždycky všichni hodnotili a tak nějak tě naučili, že to k tomu životu patří. Takhle to funguje. Od nepaměti.
Postupně se to všechno proplejtá a svoboda, kterou přece ti dospělí mají, aspoň sis to tak představoval, se vytrácí. Věci si spíš dvakrát rozmyslíš. Energii nevěnuješ snům, který racionálně nikam nevedou. A dokonce si to ani neuvědomuješ. Nemáš pocit, že by ti něco chybělo. Že bys o něco přicházel. Že bys něco ztratil. Něco, cos neměl, ale mít si to mohl.
Ty řetězy, kterejma tě dřív svazovali rodiče nebo chybějící prostředky nebo normy nebo učitelský jsou najednou někde v tobě a nevíš, kde se vzaly. Možná je to racionalita. Ségra normality. Prostě tak to je a tak to má bejt a už nejsme děti. Možná nás to prostě všichni učej. Společnost to tak chce. Zřejmě.
A co s tím? Možná jen nezapomenout na to, že každej řetěz se dá přetrhnout. Nebo přepilovat. Nebo si můžeš odhryzat nohu a vyvlíknout se z toho. A pak zase můžeš všechno. Když chceš.
A jestli to za tu nohu stojí, poznáš až ve chvíli, kdy se jí dobrovolně zbavíš.
Tohle je strašně zajímavý. Jedna skvělá kolegyně měla narozeniny a já hecoval kolegy, ať jí každej napíšeme povídku. Nechtěli. Nedivím se. Ale nějak to doiterovalo k tomu, že ji nějaký frky napíšeme a tak jsem v den jejích narozenin napsal tohle co je nad kurzívou. A abych to uvedl, kolegům jsem připsal tohle:
tak jo, je půl druhý, vykoupal jsem se a vzpomněl jsem si, že mám něco napsat. Frky mi nejdou. Nepřemejšlím. Jen zapisuju co mi padá pod prsty. Vůbec nevím, proč je to tohle, proč je to pro Terku a vůbec se to nesnažím hodnotit. Třeba relevanci a vhodnost obsahu a tak. Ale prostě to, co ze mně vypadlo je tady.
a když jsme jí to dnes dávali, bránil jsem se tomu, aby to přečetla nahlas
A když to teď čtu, tak mi to přijde dobrý. Nemám z toho blbej pocit. A překvapuje mne, proč a kde se ve mně bere ta nejistota a obava a co já vím co všechno se ve mně odehrávalo, když jsem nechtěl, aby se to četlo nahlas. Protože při čtení by mi to bylo nepříjemný. To PROČ budu muset rozklíčovat.
Plánuješ. Sníš. Představuješ si, co bys všechno mohl. Je to tak snadný. Kdyby to šlo, dokážeš asi úplně cokoliv. Nemáš problém být kosmonautem nebo zpěvačkou nebo indiánem nebo basketbalistkou. Neřešíš, jestli je to realizovatelný, nebo ne. Taková zbytečnost tě brzdit nebude. Všechno je snadný.
A něco si zkusíš. Něco uděláš. Každou chvíli. Neuměle, dětsky ale s energií a srdcem, který je v tom naplno. Je to z toho cejtit a vůbec nevadí, že to, cos viděl ve svý hlavě a představoval si, bylo dokonalý, ale před sebou máš třeba jen hračku.
Jenže pak se něco pokazí.
Rosteš. A stárneš. Vyvíjíš se. Měníš se. A přestáváš si věřit. Bojíš se selhání. A ztrapnění. A hodnocení. Protože tě vždycky všichni hodnotili a tak nějak tě naučili, že to k tomu životu patří. Takhle to funguje. Od nepaměti.
Postupně se to všechno proplejtá a svoboda, kterou přece ti dospělí mají, aspoň sis to tak představoval, se vytrácí. Věci si spíš dvakrát rozmyslíš. Energii nevěnuješ snům, který racionálně nikam nevedou. A dokonce si to ani neuvědomuješ. Nemáš pocit, že by ti něco chybělo. Že bys o něco přicházel. Že bys něco ztratil. Něco, cos neměl, ale mít si to mohl.
Ty řetězy, kterejma tě dřív svazovali rodiče nebo chybějící prostředky nebo normy nebo učitelský jsou najednou někde v tobě a nevíš, kde se vzaly. Možná je to racionalita. Ségra normality. Prostě tak to je a tak to má bejt a už nejsme děti. Možná nás to prostě všichni učej. Společnost to tak chce. Zřejmě.
A co s tím? Možná jen nezapomenout na to, že každej řetěz se dá přetrhnout. Nebo přepilovat. Nebo si můžeš odhryzat nohu a vyvlíknout se z toho. A pak zase můžeš všechno. Když chceš.
A jestli to za tu nohu stojí, poznáš až ve chvíli, kdy se jí dobrovolně zbavíš.
Tohle je strašně zajímavý. Jedna skvělá kolegyně měla narozeniny a já hecoval kolegy, ať jí každej napíšeme povídku. Nechtěli. Nedivím se. Ale nějak to doiterovalo k tomu, že ji nějaký frky napíšeme a tak jsem v den jejích narozenin napsal tohle co je nad kurzívou. A abych to uvedl, kolegům jsem připsal tohle:
tak jo, je půl druhý, vykoupal jsem se a vzpomněl jsem si, že mám něco napsat. Frky mi nejdou. Nepřemejšlím. Jen zapisuju co mi padá pod prsty. Vůbec nevím, proč je to tohle, proč je to pro Terku a vůbec se to nesnažím hodnotit. Třeba relevanci a vhodnost obsahu a tak. Ale prostě to, co ze mně vypadlo je tady.
a když jsme jí to dnes dávali, bránil jsem se tomu, aby to přečetla nahlas
A když to teď čtu, tak mi to přijde dobrý. Nemám z toho blbej pocit. A překvapuje mne, proč a kde se ve mně bere ta nejistota a obava a co já vím co všechno se ve mně odehrávalo, když jsem nechtěl, aby se to četlo nahlas. Protože při čtení by mi to bylo nepříjemný. To PROČ budu muset rozklíčovat.
Komentáře
Okomentovat