Někdy stačí jít dva kroky nazpátek aby člověk popošel deset dopředu

Vychovávat pubertálního synka je složitý. Těžký. A náročný. Já, vím, jsou to všechno synonyma, ale to, že tu je to slovo třikrát, dává smysl. Protože je to fakt hodně komplikovaný.

A tak máme skoro na vše různej názor a ... prostě to bejvá těžký a náročný.

Včera nám to ale nějak sedlo. Společně jsme vařili oběd, pomáhali si, učili se krájet maso a zeleninu a připálili jsme rejži a vařili jí znovu. A všec šlo hladce a hezky.

A k tomu jsme nejdřív poslouchali Zvíře a on řekl, že to bylo fajn, a pak jeho Earth a já řekl že to bylo fajn, a pak i Ghosteen a on řekl že mu to sice nic moc neříká, ale ten zpěv, že má v sobě naléhavost a sílu. Má. Já vím. A on to poznal.

A celý to bylo jen o tom, že jsme oba šli pár kroků zpět, netlačili jsme na pilu, vnímali jsme se a poslouchali se (jakože ušima) a byli jsme na sebe vlídní a milí a spolupracovali jsme. Nesnažili jsme se jeden druhýho převálcovat nebo poučovat nebo zesměšnit nebo nad ním vyhrát.

Prostě někdy stačí jít dva kroky nazpátek aby člověk popošel deset dopředu.

Komentáře

Oblíbené příspěvky