Ozvat se jako první

Cesta do práce. Tramvají čtyřiadvacítkou. Nastoupí tři mladiství, třeba 13 nebo 14 let jim může bejt. Kluk a dvě holky. A kluk pouští naplno svůj reprák a dělá diskotéku pro celou tramvaj.

Neřeším to. Ale když se ozve paní, cizinka a říká jim ať to vypnou (ty holky rozumí a dokážou se domluvit) tak začnou mít kecy. Tady nejsme v americe. Táhni píčo. Sem cizinci nepatří. A podobně.

Tak se do toho zapojuju. Strčím do toho kluka a jsem taky nepříjemenej. Ty nemáš na sluchátka? Tak to vypni. Dělej. Říkám. A asi ještě něco dalšího.

Kluk je v šoku, co do mně strkátě? A holky se rozjedou a plná huba keců jakože kdyby tu byl můj táta tak se s ním nepáře a tak.

Ale přidávaj se další lidi v tramvaji. Završí to pán se slovy nemáš povolení k veřejný produkci a ten kluk to teda nakonec vypne.

Ale pak, celou cestu Libní až na Urxovu, kde vystupuju mají plnou hubu kometářů.

Bílý si dovolujou jen na cikány.
Jedou do práce tak jsou nasraný.
Co je jim do toho že tu něco posloucháme, to nemaj rádi písničky.
Kopni ho do hlavy, ať ví.
Až budem vystupovat tak to vyhulím naplno.
Tady nejsme v americe.

Vlastně mně to celý dost rozhodí a zkazí ráno náladu. A vůbec nevím, co s tím. V tý tramvaji to bylo v podstatě neřešitelný. A podobný konflikty lidí, který si svou nepravdu a prostor na světě vynucujou silou je všude plno. V politice, ve firmách, ve škole, ...

Na tohle moudro nemám. Nejjednoduší je dělat, že to nevidím. Snazší je se k někomu přidat. Nejtěžsí je se ozvat jako první. Ale tam by bylo hezký se dostat. V podobnejch situacích v tramvaji, v životě, v politice, ve škole se ozývat. Jako první. Včas. Dokud je čas.