Pochyby si často děláme jen sami v sobě
Před pár týdny jsem byl na křtu nové desky Zvířete jménem Podzim. Už jsem to tu psal. A na konci došlo k zapálení obří sochy obřího zvířete. Sochy, které se nejdřív moc nechtělo hořet. A k tomu se teď vrátím.
Dneska k tomu Jakub napsal tohle strašně moc silnej a krásnej text, spojení dětské osamělosti a uzavřenosti se současnou pospolitostí. Čet jsem to už čtyřikrát a určitě se k tomu budu vracet. Dá se z toho hodně čerpat. Dává to spoustu síly.
Ale vedle těch velkejch věcí, který z toho sálaj a kvůli kterejm u toho člověk brečí a dojímá se, mne tam zaujala i jedna vlastně drobnost.
Přesně si pamatuju na ten okamžik, kdy Jakub kouká na oheň, který se nerozhořel dle plánu. Vidím jeho maminku, slyším, jak mu říká, že je to potřeba zapálit víc. Stál jsem pár metrů od nich. Co ale nevidím jsou ty Jakubovy pochyby. Nejistotu. Pocit toho, že se něco nepovedlo. Že to nehoří, tak jak má.
To, jak pak Jakub a další zvířata přikládala a pomáhala bylo tak přirozený, tak normální, že jsem na neúspěch nebo na nedokonalost ani nepomyslel. Jen jsem si říkal - tyjo, mám jim jít taky pomoct, ale bál jsem se narušit obřad té smečky. Tak jsem jen stál jako trubka kolem, fotil a říkal si, ne, do tohodle vstoupit nemůžu, to je jejich společnej rituál. A tak to bylo podle mně správně.
Vlastně mně na tom překvapuje ten pocit a pohled, kterej se odehrával v Jakubovi. V tom, kdo měl celej den v režii, ten kdo představil světu svý naprosto dokonalý dílo a celej den povýšil na obrovskej a silnej zážitek. Že může uvnitř cejtit nějakou úzkost nebo selhání nebo nedokonalost.
A i když je to vlastně přirozený, a svým způsobem logický, stejně je to překvapující.
A to sdělení a moudro, který v tom vidím je o tom, že si ty strachy (a pasti, žejo) a obavy a pochyby děláme hodně sami v sobě. Protože ten obraz hořícího a asi silně a mohutně hořícího zvířete, měl v hlavě Jakub. Ale na ten nikdo z přihlížejících neviděl.
A jo, o tom ten Kubův text není. Ale to vlsatně není podstatný, protože tuhle myšlenku vyvolal. A to je právě taky krásný, jak do sebe věci zapadají a probouzejí další pohledy a další rozměry. Na tohle chci příště často myslet. Jestli můj blbej pocit z něčeho je hlavně uvnitř anebo venku v celým okolí.
Dneska k tomu Jakub napsal tohle strašně moc silnej a krásnej text, spojení dětské osamělosti a uzavřenosti se současnou pospolitostí. Čet jsem to už čtyřikrát a určitě se k tomu budu vracet. Dá se z toho hodně čerpat. Dává to spoustu síly.
Ale vedle těch velkejch věcí, který z toho sálaj a kvůli kterejm u toho člověk brečí a dojímá se, mne tam zaujala i jedna vlastně drobnost.
Přesně si pamatuju na ten okamžik, kdy Jakub kouká na oheň, který se nerozhořel dle plánu. Vidím jeho maminku, slyším, jak mu říká, že je to potřeba zapálit víc. Stál jsem pár metrů od nich. Co ale nevidím jsou ty Jakubovy pochyby. Nejistotu. Pocit toho, že se něco nepovedlo. Že to nehoří, tak jak má.
To, jak pak Jakub a další zvířata přikládala a pomáhala bylo tak přirozený, tak normální, že jsem na neúspěch nebo na nedokonalost ani nepomyslel. Jen jsem si říkal - tyjo, mám jim jít taky pomoct, ale bál jsem se narušit obřad té smečky. Tak jsem jen stál jako trubka kolem, fotil a říkal si, ne, do tohodle vstoupit nemůžu, to je jejich společnej rituál. A tak to bylo podle mně správně.
Vlastně mně na tom překvapuje ten pocit a pohled, kterej se odehrával v Jakubovi. V tom, kdo měl celej den v režii, ten kdo představil světu svý naprosto dokonalý dílo a celej den povýšil na obrovskej a silnej zážitek. Že může uvnitř cejtit nějakou úzkost nebo selhání nebo nedokonalost.
A i když je to vlastně přirozený, a svým způsobem logický, stejně je to překvapující.
A to sdělení a moudro, který v tom vidím je o tom, že si ty strachy (a pasti, žejo) a obavy a pochyby děláme hodně sami v sobě. Protože ten obraz hořícího a asi silně a mohutně hořícího zvířete, měl v hlavě Jakub. Ale na ten nikdo z přihlížejících neviděl.
A jo, o tom ten Kubův text není. Ale to vlsatně není podstatný, protože tuhle myšlenku vyvolal. A to je právě taky krásný, jak do sebe věci zapadají a probouzejí další pohledy a další rozměry. Na tohle chci příště často myslet. Jestli můj blbej pocit z něčeho je hlavně uvnitř anebo venku v celým okolí.
Komentáře
Okomentovat