Přiznáni Honzy Průši

Tohle je velký. Fakt velký. Úplně jsem na to zapomněl. Vytěsnil jsem to.

Nikdy jsem nejel taxíkem. Nebylo proč. V Praze je skvělá dostupnost, noční tramvaje a autobusy fungujou. Všechno je rozumně dostupné pěšky, do nějakých deseti kilometrů je to tady skoro vždycky. A taxikáři kradou a podváděj. Tak je mám ze všech těch reportáží zafixovaný.

A jo, jednou jsem jel taxíkem v Řecku k doktorovi s nemocným ani ne ročním Ondrou. To je ale hraniční situace, to se nepočítá (a zpátky už jsem šel sám pěšky a stopem, Monika s Ondrou autobusem (rozdělili jsme se, protože jsem jel do centra pro léky).

Včera jsem ale vyprável, jak jsem před lety fotil Davida Kollera, kterej byl po pařbě a pak nás vzal k sobě domů, aby ukázal Anděly, došlo mi, že mne vzal Koller taxíkem. Ze Štrosmajeráku na Kampu.

Takže ne, není to tak, ža bych taxíkem nejel.

A nejvíc mne překvapuje, že jsem to úplně vytěsnil ze vzpomínek.