Spavá nemoc přinesla odstup

Někdy od půlky srpna jsem jel naplno. Hlavně práce, pak všechno ostatní. Večery, víkendy, noci. Už jsem to tu psal.

A pak se zkombinovala únava s virózou a se spavou nemocí a pět dnů jsem ležel, odpočíval. Nic nedělal. Zajímavé je, že to samé postihlo i oba kluky. Nenechali mne spát samotného a drželi se mnou basu, což nakonec vede k tomu, že šlo fakt o něco jako spavou nemoc.

A odpočinul jsem si. I když nejsem úplně fit. Tak jak před tím. Pořád je tu únava.

Ale získal jsem tak krásnej odstup od všeho.

A to je strašně důležitý. Odstup. Vyskakovat z těch rozjetejch vlaků a jakmile začne mít člověk pocit, že si to neřídí sám, řešit to. Tahat za záchranou brzdu, vystupovat, přestupovat, vyskakovat za jízdy, zastřelit mašinfíru. Prostě to řešit.

Aby tam byl ten odstup.

A proto by stálo za to si tuhle spavou nemoc ordinovat sám a pravidelně. Protože to řeší to, jak se člověk koncentruje, co dělá, jak prioritizuje.

Jednou za 14 dnů si naplánuju volnej prcovní den. Pro odstupování. Pro přemejšlení. Pro koncentrování se. A myslím, že to bude pro mou práci strašně užitečný.