Věční vítězové

Pár dnů nad tím přemejšlím a pořád si nejsem jistej, jestli to dokážu správně formulovat. Ale mám pocit, že touhou řady hlavně mužů je bejt první. Pokud možno ve všem na světě. A mít radost jednak z toho vítězství a pak ještě větší z toho, že jsem ty ostatní předběhl. Zkazil jim jejich radost. Něčím pocintal jejich úspěch.

Sám si o sobě myslím, že nemusím vyhrávat za každou cenu. Ale když se mi něco povede, když jsem v něčem dobrej, tak se nebráním tomu, užít si to. Ale jak už jsem od přírody pochybovač, tak to prezentuju s pokorou (chtěl bych říct já) a nebo málo sebevědomě (možná by řekli jiní). A pravda může být na obou stranách.

A tihle věční vyhrávači, co nic jinýho, než první místo, neberou a co se musí pochválit za každý doslova uprdnutí a to následně dostat do análů potřebujou ušpinit i ty úspěchy nás pokorných a skromných nebo nesebevědomých.

A toho si v poslední době nějak víc všímám.

Vlastně se to objeví v době, kdy člověk odvádí hodně dřiny a práce na čemkoliv, dává tomu víc než po něm kdokoliv může chtít a chce. Dělá to pro vlastní radost, pro dobrej pocit, pro dobro firmy nebo lidstva nebo čehokoliv. A pak přijde tenhle suverén, o kterým si ještě (a to třeba vůbec ne po právu a možná že tomu člověku i křivdím) myslím, že má ty svý povinnosti dost na háku a nepředře se, a tu radost, pro kterou to člověk dělá, nějak pošpiní.

Je to jakoby si doběhl Emil Zátopek pro zlatou medaili z maratonu a tenhle člověk mu řekl - no, jako jo, nebylo to špatný, ale tvářil ses u toho blbě a máš úplně nemožný trenky.

Nebo jakoby teď Lenka Dusilová vydala úchvatnou desku (stalo se, mluvím o Řece) a ten někdo řekl - no, jen se snažíš být zajímavá a ten zvuk je dobrej, ale když máš na to takovej tým, a texty ti píšou jiní a ani na tu kytaru zas tak dobře nehraješ, ale ono se to z tý nahrávky nepozná.

A ještě jedna věc s tím souvisí a to je charita. Sám rád pokud možno tiše a nenápadně přispívám na nejrůznější charitativní akce a organizace a snažím se podporovat svý umělce, jak můžu. A mám tak jako pocit, že je správný o tom nemluvit, pokud nechci inspirovat druhé. Což jsem i já dělal, o Klubu přátel člověka v tísni jsem mluvil mockrát, dokonce jsem jim na požádání psal i nějaký svý postřehy proč je dobrý se členem toho klubu stát. Tam jsem jim rád dal svůj ksicht a svůj názor a vím, že se v nejbližším okolí stali členy klubu minimálně tři další lidé a za to to stálo.

Ale u těch věčných vítězů mám pocit, že i tu charitu děljí proto, aby to bylo vidět. Že jsou jako lepší. A jo, uvědomuju si, že je fajn, že člověk pošle peníze a když se k tomu jen veřejně přihlásí, má na to právo a není na tom nic špatnýho. Ale stejně je mi příjemnější a bližší ta anonymní. Dělaná pro dobrej pocit. Radost z toho. Snahu něco změnit. Bez nutnosti zviditelňovat se, která mne taky mrzí. Teď nějak víc.

A já nevím, čím to je. Tenhle můj splín.

Třeba jsem jen unavenej a přecitlivělej a spojuju si věci, který nemají žádný důvody a nesmyslně reaguju na některý lidi, od kterejch cejtím ohrožení nebo co já vím co.

Ale třeba ten pocit má reálný základy. A fakt se to děje přesně tak a to nepatrné pošpiněný každý věci, která se stala nevidím náhodou. A buď je to osobní a cílený útočení a nebo je to neosobní globální chování ke světu.

A řešení jsem nenašel, jen to teď mám v hlavě. Nějakou dobu. Asi z únavy. Asi z toho, že necejtím, že by ostatní viděli, co všechno do toho dávám. A ne, nepotřebuju bejt první a mít svý jméno na první straně novin. Jen bych chtěl víc klidu a nešpinění těch svých malých radostí.