Blízké setkání s divočáky

Začal jsem zase běhat. Večer, když to mám nejradši. Radši, než otevřít notebook a něco tam klepat oblíkám běžeckej obleček a vyrážím.

Zatím jen kousek, 5 km, 7 km.

Moc mne na tom baví ta svoboda a ta možnost rozhodnout se až na poslední okamžik. Nikdy nevím, kam běžím, jak dlouho to bude trvat, kolik toho naběhám. Stejně jako v restauraci, kde většinou jídlo volím až v okamžiku, kdy vyslovím, co fakt chci.

Pustil jsem shuffle na deezeru a po dvou písních jsem zjistil, že mi to bez Ghosteen nepůjde Ta deska je kouzelná a silná a je v ní úplně všechno. Takže ruším svůj obvyklý návyk a běžím s Nickem.

A táhne mne to dolů k Vltavě, což zjišťuju v okamžiku, kdy nezbočím dovnitř do blázince.

Jsem úplně sám. jak už je listopad, lidí večer je v těchto končinách málo. Maximálně zaparkovaný auta. Nakonec jsem na asi šesti kilpmetrech jen sám se sebou, což trochu naruší stádo divočáků.

Šest prasat se šlo k Vltavě asi napít a ve tmě si jich všímám až na poslední chvíli. Když jsem tak 5m od nich. Oni o mně taky vědí, zastavuju, nevím, co bude. Naštěstí v klidu mizí, překříží mi cestu a zaběhnou někam do lesa.

A já běžím dál, bez lidí ale s kočkama a zajícema. Hodně mne to nabíjí. Hodně si u toho odpočinu. Dost mne po tom bolej kolena, asi jak jsem dlouho neběhal. Ale pomáhá to rozmejšlět věci ze dne, odpočinoust si, odříznout se od věcí, co se nedří vyhnat z hlavy.

Snad mi to dlouho vydrží.