Koho by napadlo přemýšlet nad životem, kdybysme žili pořád?

Pořád čtu Kroniku ptáčka na klíček od Murakamiho a pořád mám pocit, že ji i žiju. Ta kniha se proplejtá mým součaným životem a já si přijdu trochu jak v Nekonečným příběhu. Tohle jsem nikdy nezažil. Těžko se to vysvětluje, ale fakt mám pocit, že to Murakami psal proto, abych si to já teď přečet. Vnímám tam propojení, mám pocit něčeho velkýho, divnýho, tajemnýho. Něčeho lákavýho, něčeho čemu nerozumím. Ale baví mne to. Moc.

Jenže o tom teď psát nechci, to je jen úvod do něčeho, co možná rozepíšu a propojím jindy, až těch poznámek k tomu a propojení budu mít ještě víc. A až k tomu budu mít lepší pointu.

Ale teď, v tý samý knize, byla tahle myšlenka: "Existence smrti je hnusná a čím je hnusnější, tím víc nás dohání k přemýšlení, až se z toho můžeme zbláznit." a taky "kdybysme žili pořád, koho by napadlo přemýšlet seriózně nad životem".

To jsem si sem chtěl teď napsat.