Po pohřbu

Byl jsem na pohřbu. Kamaráda, s kterým jsem se strašně dlouho neviděl. Fakt hodně dlouho. Mladýho člověka, kterej měl blbej úraz.

A když jsem tak stál v tom obřadním sálu a poslouchal tu hudbu, která zavírala tu kapitolu jeho života v tomhle světě, tu hudbu od Knopflera až po Metallicu, překvapilo mne, jak trašně emotivní to bylo.

Beze slov, tichý, ale hluboký. Koukal jsem na jeho fotku, vzpomínal na některý drobnosti, který jsme prožili, koukal na jeho manželku a dítě a přemejšlel o nich a oněm a o sobě a svým životě a pak jsem byl vlastně rád, že to celé v tichosti skončilo, a já mohl zůstat zadumanej a pomalu se vydat zpátky do Prahy.

Utíral jsem slzy a pořád jsem byl napojenej na tu emoční vzpomínkovou vlnu a přemejšlel, co je důležitý a co ne a ne, nepřišel jsem na to. Jestli je vůbec něco důležitý. A proč by mělo být.