Pomohl jsem slepci

Byla to totální blbost. Drobnost. Za řeč nestojící věc. Čekal jsem na Kobylisích ráno na tramvaj do práce. A přijela sedumnáctka a kus ode mne stál pán s bílou holí.

Tak jsem za ním došel, bylo mi trochu nepříjemný ho oslovit, prostě jsem si nebyl jistej jestli o to stojí a zeptal jsem se ho, jestli chce pomoct a on řekl, že bude moc rád.

A tak jsem mu řekl, je to sedumnáctka, on řekl jo, tu potřebuju a já ho dovedl ke dveřím a dovnitř k sedačce a on odjel. 

A udělalo mi to dobře. Fakt jsem z toho měl celej den radost. Pocit, že jsem někomu fakt aspoň nepatrně pomohl.

A jak se mi to převalovalo v hlavě, tak mi došlo, jak pitomě a bezmyšlenkovitě se dopravní podnik stará o vozový park. Ten pán měl největší problém s tím zjistit, kde jsou dveře. Kdyby měly všechny tramvaje hned vepředu dveře pro cestující, je to pro něj jednodušší. Prostě stojí připravenej vepředu a nemá problém nastoupit. Nebo jako v rámci možností. Ale tahle sedumnáctka byla zrovna ta, která má první dveře až někde ve třetině vagónu. A to do toho vnáší nejistotu.

A to mi trochu otevřelo oči. To, že je potřeba se na svět dívat očima druhých. Protože určitě lze vybrat moderní tramvaje, který budou mít snadno detekovatelné dveře. Ale na nevidomý evidentně dopravní podnik při změnách ve vozovém parku nemyslel.