Ve virtuální realitě

Ježíšek nám přinesl brejle do virtuální reality. Oculus Quest. A je to síla. Návyková neuvěřitelná věc.

Člověka baví hrát hry, bojí se jezdit na horský dráze, má závratě, když se jen dívá na video z vysokejch hor. Je mu fyzicky špatně, bojí se, když proti němu letí ten kvádr v Beat Saberu a on do něj narazí. Užívá si podmořskou procházku. Lítá nad městem, ale s respektem, se závratěma, s mrazením ve všech částech těla.

A je to návykový, celá rodina to má ráda a baví jí to a to i ty, kteří normálně nehrajou. Je to strašně moc dobrý. Alice se prochází po mořským dně a hladí tam tuleně a želvy a trašně moc to chce dělat a pořád se po brejlích ptá. Musíme jí to dávkovat, ale nejen jí, všem.

A když to tak vidím, fakt si myslím, že jsme jen krok k tomu, se v těch virtuálních realitách zamknout, bejt tam každej čím chce a pokaždý třeba něčím jiným a úplně se odpoutat od svýho pozemskýho bytí. A až tu budeme vydělávat peníze a jo, ono to přijde, tak už skoro nebude důvod, vracet se sem. Tak jako ve filmech. Jen s tou zkušeností je to všechno najednou mnohem víc reálnější a bez cesty zpět.