Bez televize

Je to divný, ale jsme taková ta rodina, kde vždycky dost hrála televize. Asi jsme si to oba s Monikou přinesli z dětství. Večer se pustila pohádka a pak už ze setrvačnosti zůstala hrát. A ono se vždycky našlo něco, co upoutalo naši pozornost. Ať už to bylo osmdesátý opakování Big Bang Theory, to člověk může vidět furt. Nebo jeden den Šídlo, jinej den Nora Fridrichová a Stardance a seriál a furt něco. I když jsme často remcali, nikde nic nedávaj, ale stejně jsme pak některý nic nechávali hrát.

A ještě to podporovalo to nastavení z práce - jseš unavenej, tak si sedni, něco tu hraje, ty se tomu nemusíš věnovat naplno, jseš ve stavu pasivní konzumace něčeho, na co ani není potřeba se soustředit. Příjemnej odpočinek, jakoby.

A teď jsme v období, kdy tu televizi vypínáme a je to strašně fajn. Člověk toho víc stihne, něco napíše, něco přečtě, něco si řekne. Třeba to tak vydrží dál. Dýl.

A jo, neviděli jsme vánoční pohádku. Neviděli jsme kriminálku ostrava nebo jak se to jmenuje. Neviděli jsme ledacos, ale vlastně to nepotřebujeme. Stejně jako nepotřebujeme filmy, do kina nechodíme vůbec (pokud není nějakej dokument o Nickovi Caveovi).

A fakt mně zajímá, jak se tahle bezobrazovková změna bude vyvíjet dál. Ono furt je tu dost lákadel. Až zas někdo někde spustí fajn seriál, dost možná si nás to znovu najde.