Nejlepší zážitek roku 2019
Na úvod a pro pořádek musím říct. Jo. Už jsem to mockrát a ledaskomu vyprávěl. Takže to není nic novýho. Žádnej novej rozměr v tom nebude.
V létě jsme byli multivanem v Itálii. Až tam uprostřed, kousek pod Římem. A bydleli jsme v takovým docela hezkým hotelu u hezký pláže. Ale na pláži my vydržíme tak den, takže jsme tradičně hodně jezdili po okolí. A jednou nás to zavedlo k takový starý pevnosti.
Přijeli jsme v podvečer asi v šest na parkoviště. Zaparkovali mezi kvanty aut a šli nejdřív podél řeky k moři a pak po pobřeží k pevnosti. Všude okolo byly cedule pozor, vojenský prostor a ploty a tak. A všude proti nám šly mraky italů. Všichni odcházeli, my jsme přicházeli. To bylo fajn. K pevnosti jsme dorazili když už tam nikdo nebyl, hezky se fotilo, hezky se to prohlíželo včetně starejch římskejch zbytků čehosi na pobřeží. Moc hezký to bylo.
A když jsme se vynadívali a užili jsme si to, vydali jsme se zpátky, abysme na parkovišti zjistili, že už tam stojí jen naše auto a že obrovský vrata jak z jurskýho parku jsou zamčený na zámek od nedobytný pokladnice.
Pak si i všimneme cedeule, že se to tu v 19:00 zavírá. Co teď. S Tadeášem přelejzáme ty čtyřmetrový vrata. Jdeme k nejbližší vesnici, tam by třeba mohl být ten klíčník. U vjezdu do silnici potkáváme itala, kterej mluví anglicky, vysvětlujeme mu problém a on se snaží pomoc. Netuší, kdo to tu zamyká, ale volá na policii, tam si ho přehazujou od čerta k ďáblu a ve finále říká - nikdo vás ven nepustí, odemykat se to bude zítra ráno.
Ale jestli chcete, odvezu vás do hotelu a zítra sem dojeďte taxíkem, to se nám ale nechce, a tak řekneme, díky, OK, máme velký auto, přespíme v něm.
Vracíme se říct tu zprávu Monice a Ondrovi a Alici a za chvcíli přijede auto. Je to ten vesničam, Pietro a přiváží nám aspoň čtyři vychlazený minerálky. Děkujeme. A jdeme spát.
V autě je horko, je to ropzpálený, ale venku je strašně hmyzu a tak volíme dusno před štípancema. A když už fakt spíme, je třeba půl třetí tak světla a boucxhání na dveře a policie spolu s Pietrem. Celou noc burcoval někoho, aby nás zachránil. A tak policajtům vysvětlujeme, jak jsme se tam dostali a že nás tu zamknuli a tak.
A Pietro říká, hele, pojeďte ke mně, na špagety nebo tak a tak jedeme. Je hluboká noc a dostaneme zmrzlinu a já nějakej zázračnej italskej lék na migrénu (mám jí fakt děsnou) a povídáme a hladíme si králíky a prohlížíme Pietrovu základnu se spoustou zvířat a políčkem se zeleninou. A prej ať přijedeme v sobotu že můžeme jet na ryby, ale v sobotu my už odjíždíme do Říma, takže spíš že ne.
Ale pak se nám to rozleží a koupíme víno a jégra (toho Pietro pil) a v sobotu dorazíme. Doma je jen jeho manželka Claudie, která neumí ani slovo anglicky, ale nějak si vysvětlíme kdo jsme a ona volá Pietrovi a ten ať počkáme, že tu bude za půl hodiny, že je na nákupu. Tak čekáme a když přijede, tak že prej musíme zůstat na oběd.
Podává se mozzarela s domácíma rajčatama a bazalkou a špagety na domácí zelenině s domácímá papričkama a pak spousta zmrzliny a víno a tak. Prostě jsme hostění jak páni a pak, že teda jdeme na ryby, povozíme se lodí, až k moři a pak zas zpátky a pak i pár ryb chytíme a dlouze si povídáme a je to moc super. Nakonec jim Alice pojmenuje dva králíky, takže tam od této doby žije Ňufinka a Sněhurka.
V létě jsme byli multivanem v Itálii. Až tam uprostřed, kousek pod Římem. A bydleli jsme v takovým docela hezkým hotelu u hezký pláže. Ale na pláži my vydržíme tak den, takže jsme tradičně hodně jezdili po okolí. A jednou nás to zavedlo k takový starý pevnosti.
Přijeli jsme v podvečer asi v šest na parkoviště. Zaparkovali mezi kvanty aut a šli nejdřív podél řeky k moři a pak po pobřeží k pevnosti. Všude okolo byly cedule pozor, vojenský prostor a ploty a tak. A všude proti nám šly mraky italů. Všichni odcházeli, my jsme přicházeli. To bylo fajn. K pevnosti jsme dorazili když už tam nikdo nebyl, hezky se fotilo, hezky se to prohlíželo včetně starejch římskejch zbytků čehosi na pobřeží. Moc hezký to bylo.
A když jsme se vynadívali a užili jsme si to, vydali jsme se zpátky, abysme na parkovišti zjistili, že už tam stojí jen naše auto a že obrovský vrata jak z jurskýho parku jsou zamčený na zámek od nedobytný pokladnice.
Pak si i všimneme cedeule, že se to tu v 19:00 zavírá. Co teď. S Tadeášem přelejzáme ty čtyřmetrový vrata. Jdeme k nejbližší vesnici, tam by třeba mohl být ten klíčník. U vjezdu do silnici potkáváme itala, kterej mluví anglicky, vysvětlujeme mu problém a on se snaží pomoc. Netuší, kdo to tu zamyká, ale volá na policii, tam si ho přehazujou od čerta k ďáblu a ve finále říká - nikdo vás ven nepustí, odemykat se to bude zítra ráno.
Ale jestli chcete, odvezu vás do hotelu a zítra sem dojeďte taxíkem, to se nám ale nechce, a tak řekneme, díky, OK, máme velký auto, přespíme v něm.
Vracíme se říct tu zprávu Monice a Ondrovi a Alici a za chvcíli přijede auto. Je to ten vesničam, Pietro a přiváží nám aspoň čtyři vychlazený minerálky. Děkujeme. A jdeme spát.
V autě je horko, je to ropzpálený, ale venku je strašně hmyzu a tak volíme dusno před štípancema. A když už fakt spíme, je třeba půl třetí tak světla a boucxhání na dveře a policie spolu s Pietrem. Celou noc burcoval někoho, aby nás zachránil. A tak policajtům vysvětlujeme, jak jsme se tam dostali a že nás tu zamknuli a tak.
A Pietro říká, hele, pojeďte ke mně, na špagety nebo tak a tak jedeme. Je hluboká noc a dostaneme zmrzlinu a já nějakej zázračnej italskej lék na migrénu (mám jí fakt děsnou) a povídáme a hladíme si králíky a prohlížíme Pietrovu základnu se spoustou zvířat a políčkem se zeleninou. A prej ať přijedeme v sobotu že můžeme jet na ryby, ale v sobotu my už odjíždíme do Říma, takže spíš že ne.
Ale pak se nám to rozleží a koupíme víno a jégra (toho Pietro pil) a v sobotu dorazíme. Doma je jen jeho manželka Claudie, která neumí ani slovo anglicky, ale nějak si vysvětlíme kdo jsme a ona volá Pietrovi a ten ať počkáme, že tu bude za půl hodiny, že je na nákupu. Tak čekáme a když přijede, tak že prej musíme zůstat na oběd.
Podává se mozzarela s domácíma rajčatama a bazalkou a špagety na domácí zelenině s domácímá papričkama a pak spousta zmrzliny a víno a tak. Prostě jsme hostění jak páni a pak, že teda jdeme na ryby, povozíme se lodí, až k moři a pak zas zpátky a pak i pár ryb chytíme a dlouze si povídáme a je to moc super. Nakonec jim Alice pojmenuje dva králíky, takže tam od této doby žije Ňufinka a Sněhurka.
Komentáře
Okomentovat