Někdo byl doma

Včera jsem měl odpoledne homeoffice, protože jsem potřeboval Alici vyzvednout ze ZUŠky. Alice dozpívala, poprvé podle not, což je ve čtyřech letech fakt hustý, já to neumím doteď, oblíkla se, a vyrazili jsme. Autobusem do Bohnic, pak pěšky a posledních pár desítek metrů závod, kdo bude první. Nechávám ji vyhrát, ale zrchluju a snažím se jí oběhnout z jedný nebo druhý strany, ale ona se nedá. Kličkuje, blokuje mi cestu.

U domu je první a tak jdeme po schůdkách ke dveřím a já jdu odemykat.

U vchodových dveří máme dva zámky, ale vlastně jsou tři. Horní a dolní na klíč a ten dolní má ještě takovej druhej zámek, zamykatelnej jen zevnitř. Takovou kličku, která když je otočená, tak to zvenku nejde otevřít. Aspoň normálně ne. Možná zámečník a zloděj by to zvládnul. Já ne. Což je nepříjemný, když člověk přijde v noci z koncertu a Monika na to zapomene a zamkne. To se nemůžu dostat domů a musím ji budit.

Strčím klíč do horního zámku a někdo doma otočí tou kličkou. Tou co je u dolního zámku. Je to jasně slyšet. Nemůže to být nic jinýho. Fakt. A není to nic neobvyklýho. Když přijdu domů a tam je Ondra nebo Tadeáš, tak to tak bývá, je zamčeno na kličku, já strkám klíč do zámku, oni mne slyší a dojdou ke dveřím a odemykají.

Tak si myslím, že Tadeáš už je doma. Odemykám, ale nikde nikdo. Tak ho volám, myslel jsem, že už odešel z chodby, ale ne. Nikdo tu není. Dům je prázdnej. Jen nám ten nikdo odemknul spodní kličku v okamžiku, když jsem tam strkal klíč.

Tadeáš pak přišel asi za půl hodiny ze školy.
Monika přišla asi za hodinu.
Ondra asi za hodinu a půl.

Myslím, že nám odmknul ten samej někdo, kdo tenkrát ty dveře otevřel. Ten kdo je tu občas slyšet a ten kdo si občas pučuje některý naše věci a pak je zase vrací.