Samotáři ve městě

Potkávám je každej den. Žijou mezi náma a na první pohled je člověk nepozná. Ale když nastoupí do autobusu nebo tramvaje, nejde si jich nevšimnout. Samotáři.

Snaží se co nejrychleji dostat dovnitř. Vybrat si sedačky pro dva nebo tři a posadit se tak, aby blokovali všechna místa. Tedy do uličky. Nikdy si nesednou tam, kde už někdo sedí. Nikdy nejdou k okýnku. A když někdo přijde a stojí nad nimi, nevyměknou. Sedí dál a dělají, že nikoho nevidí nebo to ani nedělají. Jen sedí dál a nenapadá je, že by třeba někdo využil i to místo vedle nich.

Já se jich nebojím. Vychovávám je. Asi úplně zbytečně, ale mám pocit, že jim tím aspoň snižuju komfort, kterej beroiu ostatním a kterej si nezaslouží. A tak si sedám vedle nich, přelézám je, vmačkávám se na blokovaná místa a vlastně si užívám to, že jsem je rozhodil. Naboural jejich vyčůranost.

Myslím, že je to tak potřeba. Nejen v autobusech. Nejen samotářům ve městě. Nenechávat věci, které si neprávem zaberou. Na úkor ostatních. Jen pro svý dobro.

(fotka z dnešní ranní dvoustovky. oba pánové se do ní natlačili první a oba jeli na konečnou)