Touha je důležitý téma

Přečet jsem dnes Píseň z pytlíku na zvratky. Kratičkou knihu zápisků Nicka Cavea z jedný šňůry. Zápisky, který nejčastějc vznikaly v letadlech na pytlíky na zvratky. Jsou to krátký črty, který se ale navzájem propojujou a odkazujou na sebe.

Čet jsem to a občas se smál, abčas jsem cejtil, jak to Nick přehrává. Ale taky jsem našel odpovědi na otázky, na který jsem nikdy odpověď neznal.

Mám rád asi temnou a depresivní hudbu. I knihy. Já to tak úplně nevnímám, ale mockrát mi někdo řekl, jo, tohle si pouštím třeba dvakrát do roka, když chci, aby mi bylo fakt mizerně. Ale poslouchat to pořád, tak se z toho zblázním.

A já to tak necejtím. Neblázním se. Je mi v tom dobře. Pomáhá mi to. Užívám si to. Ty deprese, ty mizérie, ty melancholie. A možná je to proto, že si taky potřebuju udělat tím poslechem svůj dlouhej stín, jak piše Nick:

"Uvědomí si, že jemu osobně ty písně slouží k tomu, aby vytěsnil slunce, udělal si dlouhý stín a ochránil se před sžíravým pohledem, jež na něj upíral svět."

A pak jsem se chytnul ještě další věcí.

"Líbí se mi myšlenka, že naše touhy nás v důsledku zničí. Je to zvláštní uklidňující představa, i když to není pravda. Nakonec totiž umřeme na nedostatek touhy."

Nad tím celej den přemejšlím. A nevím. Nemám v tom jasno. Ale každopádně, touha je důležitý téma. Touhou se musím zabejvat víc.