Za co se dá omluvit?

Poslouchal jsem rozhovor s Václavem Klausem a jo, nemám ho rád a má spoustu škraloupů, ale blbej není. A dokonce se s ním dá někdy souhlasit.

Potěšil mne svým komentářem k Válkový i k Zemanovi v tý samý souvislosti. A pak pronesl na to téma hezkou věc.

Ve chvíli, kdy Martina říká, že se Válková za svůj výrok, že se čechům za protektorátu nic tak strašného nedělo, omluvila, Klaus říká:

Omluvila. Ale slovo omluva neexistuje. Omluva může být, když někomu šlápnete na nohu v naplněné tramvaji, prostě uděláte chybu. Ale za politické chování prostě nemůže být omluva a mě děsí zneužívání slova omluva v dnešní době, jako kdyby to byla normální věc. Já něco zásadního řeknu a pak se omluvím. To není šlápnutí na nohu, když drcne tramvaj. To je prostě svévol dnešní doby, která se tváří, že je možné nějaké výroky vzít zpět a to já myslím, že opravdu možné není.

A to je tak přesný. Něco takovýho se snažím dlouho formulovat. Protože to dnes vypadá, že si leckdo jakoby dělá a říká co chce a zkouší, zda mu to projde. A když jde do tuhého, tak jen řekne: jé, já to tak nemyslel, sorry. A jede se dál.

Jen se účelově zkouší, co mi ještě projde. Co ostatní vydrží. Což na ty ostatní vnáší velkej tlak reagovat. Nenechat si ty věci líbit. Ozvat se. Bránit morálku a slušnost. A to je těžký. Fakt hodně těžký. A bohužel ti střelci, kteří ví co chtějí dělat a proč to chtějí dělat, ti co se snaží si ukrást svět pro sebe jsou agresivnější a silnější.

Třeba to jednou dojde tak daleko, že se tu bude krást a zabíjet a když se na to přijde, člověk jen řekne: Jé, promiňte, já se omlouvám. Já jsem se asi spletl. 

A jestli to tam nedojde, bude to jen díky těm, co se dnes uměj ozvat. Kéž by jich bylo víc. A absurdní je, že k něčemu takovýmu mne dovedl ten, jak se jmenuje, Volf. Teda Václav Klaus.

foto: Seznamzpravy.cz