Hollywood
Jsem špatnej čtenář blogů. A to i velkejch blogů velkejch lidí. Takže i texty Jakuba Königa nebo Nicka Cavea čtu vždycky v dávkách, třeba i za několik měsíců po sobě.
Dneska jsem se dostal k Nickovi a jeho The Red Files a objevil jsem lednovej post o písni "Hollywood". Písní, která je neskutečná, silná, odzbrojující. Je víc než jen obyčejná písnička, je v ní něco, co mne spojuje s jakýmsi kolektivním vědomím nebo co já vím s čím. Je to možná most.
"Hollywood" jsem slyšel nesčetněkrát. Je to pro mne i forma meditace. Je to něco, co dost dobře neumím popsat slovy z tohodle světa.
A když si čtu to, co tady Nick píše tak jsem rád, že mi to, co s tou písní prožívám, potvrzuje.
Ta skladba se rodila a zrála v jeho hlavě dlouho, přicházely jednotlivé textové roviny. Postupně. A pak se vyloupla v jednom dlouhém několikahodinovém jamu, z kterého byla jako základ písně použitá poslední patnáctiminutová sekce (tyjo - to bych chtěl slyšet celý).
A pak ty provazby s tím obrazem ohně a požárem ve studiu a vazba na Austrálii. No - přečtěte si to celý, já sem vytáhnu jen klíčovej úryvek:
As songwriters we are given scraps of information – images, visions, projections, divination – that become the building blocks for songs; these uncanny hunches are the stuff we work with, the material with which we create, so the songs end up feeling elastic, stretching themselves forward in time and back into the past. They can feel like preternatural witnesses to things yet to come, signallers calling urgently from an emergency – the future – while haunted by what has gone before.
Dneska jsem se dostal k Nickovi a jeho The Red Files a objevil jsem lednovej post o písni "Hollywood". Písní, která je neskutečná, silná, odzbrojující. Je víc než jen obyčejná písnička, je v ní něco, co mne spojuje s jakýmsi kolektivním vědomím nebo co já vím s čím. Je to možná most.
"Hollywood" jsem slyšel nesčetněkrát. Je to pro mne i forma meditace. Je to něco, co dost dobře neumím popsat slovy z tohodle světa.
A když si čtu to, co tady Nick píše tak jsem rád, že mi to, co s tou písní prožívám, potvrzuje.
Ta skladba se rodila a zrála v jeho hlavě dlouho, přicházely jednotlivé textové roviny. Postupně. A pak se vyloupla v jednom dlouhém několikahodinovém jamu, z kterého byla jako základ písně použitá poslední patnáctiminutová sekce (tyjo - to bych chtěl slyšet celý).
A pak ty provazby s tím obrazem ohně a požárem ve studiu a vazba na Austrálii. No - přečtěte si to celý, já sem vytáhnu jen klíčovej úryvek:
As songwriters we are given scraps of information – images, visions, projections, divination – that become the building blocks for songs; these uncanny hunches are the stuff we work with, the material with which we create, so the songs end up feeling elastic, stretching themselves forward in time and back into the past. They can feel like preternatural witnesses to things yet to come, signallers calling urgently from an emergency – the future – while haunted by what has gone before.
Komentáře
Okomentovat