Jdu krajinou

Upozornění: (a nejen pro případný čtenáře, ale i pro mně) tohle píšu v neděli v noci poté, co jsem vypil asi 3 decky jemný irský whisky a jo, jsem docela opilej, ale je mi hezky. Třeba to bude mít hlavu a patu. Třeba jen patu. Třeba ani jedno.

Když doma uklízím, vařím, něco dělám, snažím se cíleně pouštět si starý desky. Dělám to někdy od loňskýho listopadu a zjišťuju, že jsem zapomněl na spoustu nádhernejch záležitostí. A jsem rád, že ,mne napasslo se dokopat k tomu vlézt do pracovny, vytáhnout vinyl nebo CD a pustit si to.

A tak jsem dnes sáhnul po Trabandu, mým nejoblíbenějším "Příteli člověka".

Dost možná jsem tu desku takhle v celku ceslyšel třeba 5, možná 8 let. Což je škoda a vlastně mne netěší, že poslouchám pořád jen nový a nový a nový a nový vjecy a k těm starým základům jsem se nevracel.

Ale dnes se to povedlo, Traband tu hrál na plný pecky, když byly děti s Monikou v kině na Ledovém království. A já znovu prožíval ty věci kolem tý desky. Složitý otcovsko - synovský vztahy, brečel jsem u Tichýho muže a znovu si vyřvával Partyzána a věděl jsem, že to je ono. Zařil jsem emocema fakt protkanou neděli a jediný, co mne u toho mrzí je to, že si tu brečim a křičím sám.

A taky jsem znovu objevil tohle. Jdu krajinou, kde jsem úplně absolutně uhranutej tím koncem.

Jsem velmi velmi bohatý pán
mám všechno co chci
a co chci to mám
mám všechno co chci
a co chci to mám.

V tom, si myslím, je klíč ke všemu. Jardo, díky.