Kontakt

Zas jsem po nějaký době poslouchal Kontakt. Běžel jsem za Medankou a zpátky a taky spolu jsme běhali na jízdárně a venku a bylo to strašně silný.

Jednak je pro člověka v týhle divný době obohacující už jenom to vypdanout ven, do ulic, kde to vypadá bez lidí nebo s jejch omezeným počtem tak nějak zvláštně. A když se to prolne s tou osobní a vztahovou a zamilovanou  Kittchenovou deskou o tom, jak něco končí a něco začíná, něco funguje a něco nefunguje. A jak může bejt osvobuzující se správně rozhodnout a vymanit se z vlastních nakladenejch pastí. I když si to v těch pastech často rochníme až s masochistickou radostí.

A až dneska mi navíc došlo, co může znamenat to slovo Kontakt, který desku pojmenovalo. A jak je ten Kontakt důležitej. Že je vlastně na začátku něčeho novýho. Zvlášť dneska v tý omezující době se ukazuje jako něco nezbytnýho co vlastně díky tý separaci a odloučení chybí víc, než v běžným režimu. 

Kontakt.

Díky, Jakube.


Až to tady bude všechno hořet, chtěl bych hořet vedle tebe.

Šeptáš mi bratříčku, musíme s tím přestat než napočítám do sta, ale to nejsem já, kdo ti to spočítá.

Největší pasti si klademe sami.

Jak hvězdy na nebi daleko od sebe, občas si voláme, někdy si píšeme (a nic víc)

S takovou důvěrou navštěvuješ tu krajinu, kde se může stát cokoli, odkud se taky nemusíš vrátit

Jenže co na to řeknou doma.