Mám pocit, že se nic neděje

Ta karanténa je tu jen pár dnů a už to trochu leze na mozek. 

Předně mám pocit, že jsme uzavření snad několik měsíců. Fakt. Jakoby to v tomhle stavu trvalo už hrozně dlouho. A vůbec si nedokážu představit, co zažívají vězni.

Další věc je práce, kterou odbavuju dost rozumně, ale hrozně neefektivně. Fakt sedím u počítače dlouhý hodiny, můj chytrej prsten mi pořád říká, že se nehýbu a že bych měl, ale já nemám čas. Ne jako normálně na homeoffice, kdy je člověk efektivní a stihne toho mnohem víc (protože uteče od kolegů a soustředí se na to, co potřebuje udělat). Ale naopak se člověk snaží na dálku vidět s kolegy, denně to zabere minimálně čas od 9 do 11:30, ale pak je to ještě pár schůzek a maily a slack a messenger a trello a ... neustálé vytahování různými komunikačními nástroji a praní se o mou pozornost. Takhle na dálku se mi to úplně dobře řídit nedaří.

A pak mám pocit, že na nic jinýho už čas nemám. Doma už nestíhám vůbec nic, mnohem míň, než když je normální stav. Skoro nečtu, skoro nic nestíhám poslouchat, vůbec nedávám rodinu. A ještě jsem strašně unavenej.

V každým případě je to moc pěknej a zajímavej pokus tohle všechno. Jsem rád, že jsem toho součástí. A doufám, že až to skončí, tak zase přijde něco jako devadesátky.