Nový začátky
Když jsem prožíval 17. listopad 1989, byl jsem nadšenej. Hned od začátku jsem si uvědomoval tu výjimečnost a bavilo mne všechno. Demonstrace, letáky, trikolora, Kryl a Hutka, atmosféra doby. Měl jsem radost, že jsem něco takovýho zažil. A pak přišly ty skvělý devadesátky.
Když byly v Praze povodně, už to nebylo tak veselý. Měl jsem štěstí, že se mne to bezprostředně nedotklo, bydlíme na kopci, ale taky jsem měl vlastně radost, že zažívám takovou změnu. Zpíval jsem si Potopu od Zóny o tam jak Voda všetko zaplavuje a zmýva ľudské hriechy, keď na túto ľudskú špinu už nestačili rieky.
Teď je tu koronavirus a ten osobní dopad je největší. Strašně moc mi chybí potkávání se s kolegama, všechny ty kulturní zážitky, kterejch mělo teď na jaře být hrozně moc. Chybí mi běhání, dostávání se ven. Chybí mi to co člověk považoval za samozřejmý. Těší mne a mám radost z povídání si o mimopracovních věcech ať už hlasově nebo chatově. A je mi jasný, jak velký a zásadní změny budou muset přijít.
Vlastně si jsem jistej, že budeme muset změnit chování, neplejtvat, vážit si toho, co jsme brali za běžný a normální a neztratitelný. Možná budeme muset hledat nový práce a učit se úplně nový věci, možná to budou nový začátky a když sleduju kamarády v okolí, kteří ze dne na den ztratili práci nebo zakázky a když tak nějak tuším, jak se protloukali z měsíce na měsíc, tak bych jim strašně rád pomohl. Protože dopady na ně budou mnohem horší než na mne. No, aspoň na vás, kamarádi, myslím.
A stejně tak jako u povodní jsem na jednu stranu rád, že jsem dostal tu příležitost tenhle řez zažít a uvědomit si ho. Protože možná právě tenhle signál pro změnu jsme potřebovali. A pomáhá človcěku uvědomovat si co fakt potřebuje a chce a co ne. Co je setrvačnost a co není důležitý. A s čím má smysl trávit čas a s čím ne.
A přitom si vždycky vzpomenu na Trabandy a jejich Kalnou řeku, písničku která mně dojímala od prvního poslechu a dělá mi to doteď. Velkejm změnám totiž ty povodně a pandémie připravujou půdu.
Když byly v Praze povodně, už to nebylo tak veselý. Měl jsem štěstí, že se mne to bezprostředně nedotklo, bydlíme na kopci, ale taky jsem měl vlastně radost, že zažívám takovou změnu. Zpíval jsem si Potopu od Zóny o tam jak Voda všetko zaplavuje a zmýva ľudské hriechy, keď na túto ľudskú špinu už nestačili rieky.
Teď je tu koronavirus a ten osobní dopad je největší. Strašně moc mi chybí potkávání se s kolegama, všechny ty kulturní zážitky, kterejch mělo teď na jaře být hrozně moc. Chybí mi běhání, dostávání se ven. Chybí mi to co člověk považoval za samozřejmý. Těší mne a mám radost z povídání si o mimopracovních věcech ať už hlasově nebo chatově. A je mi jasný, jak velký a zásadní změny budou muset přijít.
Vlastně si jsem jistej, že budeme muset změnit chování, neplejtvat, vážit si toho, co jsme brali za běžný a normální a neztratitelný. Možná budeme muset hledat nový práce a učit se úplně nový věci, možná to budou nový začátky a když sleduju kamarády v okolí, kteří ze dne na den ztratili práci nebo zakázky a když tak nějak tuším, jak se protloukali z měsíce na měsíc, tak bych jim strašně rád pomohl. Protože dopady na ně budou mnohem horší než na mne. No, aspoň na vás, kamarádi, myslím.
A stejně tak jako u povodní jsem na jednu stranu rád, že jsem dostal tu příležitost tenhle řez zažít a uvědomit si ho. Protože možná právě tenhle signál pro změnu jsme potřebovali. A pomáhá človcěku uvědomovat si co fakt potřebuje a chce a co ne. Co je setrvačnost a co není důležitý. A s čím má smysl trávit čas a s čím ne.
A přitom si vždycky vzpomenu na Trabandy a jejich Kalnou řeku, písničku která mně dojímala od prvního poslechu a dělá mi to doteď. Velkejm změnám totiž ty povodně a pandémie připravujou půdu.
Komentáře
Okomentovat