Svět je plnej osamocenejch lidí co neudělaj první krok

Včera jsem se díval na krásnej film "Green Book", o kterým jsem nevěděl, že existuje, protože co se filmů týká, jsem fakt strašně nevzdělanej. A shodou okolností to prej dostalo Oscara, taže to bude asi docela známej film.

Doporučila mi ho Johana z práce a byl to milej balzám na duši. I to doporučení, i ten film. Děkuju.

V jedný scéně tam hlavní hrdina Tony říká na pokoji druhýmu hlavnímu hrdinovi Donu Shirleymu tuhle větu: "Svět je plnej osamocenejch lidí co neudělaj první krok".

A kromě dalších emocí a pocitů a nálad a krásnejch situací je tahle věta to, co si z toho chci odnýst.

------

edit:
Ivan Burda, vzácnej člověk, talentovanej, šikovnej, čestnej a upřímnej mně upozornil, že jsem o tomhle už jednou psal ve svý povídce a má pravdu. Asi proto se mnou ta věta tak rezonovala, protože to tak už dlouho cejtím. Jen jsem na to, že už jsem si to zpracoval, zapomněl. A tak je dobrý se čas od času vracet zpátky. A znovu objevovat objevené.

Ta povídka  je pro zajímavost tady.