Co bude dál

Tak už jsem promořenej. Nejlepší zpráva dne, řekl Tom. Teď už jen potvrzení, nechat si implantovat čip pod kůži a jsem svobodnej.

Když byly hranice a obchody zavřený půl roku a virus se pořád šířil, ale těch, kteří jej prodělali byly už statisíce, začala taková malá občanská válka. Ti co si to prodělli už se nechtěli omezovat. Prokázalo se, že nákazu nejde chytnout víckrát, a že tito lidé fakt nejsou společnosti ničím nebezpeční. 

A proč by se takovejhle člověk omezoval. To smysl nedává.

Globální rada Země vymyslela čip, kterej máš někde pod kůží a s ním můžeš žít jako dřív.

Jít na koncert očipovanýho zpěváka. Sedět v hospodě s dalšíma očipovanejma. Nenosit roušku a nemejt si ruce a cestovat po světě.

Zároveň se o každém vědělo všechno. Kde je, kde byl včera, kde před týdnem. S kým se potkal. Někdo tvrdil, že čip nahrává všechen zvuk. Někdo, že vysílá impulzy do těla a člověka v některých situacích navádí tak jak je potřeba. Bylo to získání staré svobody v nové nesvobodě.

Ta druhá parta na tom byla podobně. Zákaz cestování, omezené vycházení, roušky. A i v téhle skupině lidí se našli ti, kteří sice nákazu prodělli, ale čip nechtěli. Ti mohli cestovat, mohli dělat to co očipovaní, jen bylo potřeba nechat si vystavit potvrzení. Souhlas s vycestováním. Souhlas s návštěvou koncertu. Spousta papírování, manipulační poplatky, úřady.