Dálkový světla

Byl jsem se proběhnout. Krásnejch osum kilometrů po bohnickejch polích a loukách. A víc bych nedal, protože mne ten nedostatek pohybu úplně odtrénoval. Skoro bez lidí a když už tu nějaký byli, většinou nebyl problém je minout ve větší vzdálenosti než 10 metrů a bez roušky na puse.

Ale nešlo to vždycky a tak jsem roušku nasazoval a sundaval a brzy jsem se to i pěkně naučil. Je to podobný, jako zapínání a vypínání dálkovejch světel.

A pak jsem potkal pejskaře. Hrozný a pitomý pejskaře. Mysleli si, že ten svět je jejcih a všichni okolo je štvali. Třeba já, že jsem běžel kolem nich a oni si museli svý nevychovaný psy držet. A samozřejmě bez roušky (ne ty psi, ty lidi). Významně jsem se na ně proto díval, když jsem je míjel a překvapilo mne, že můj významnej pohled byl srozumitelnej, protože mi začali nadávat, že jak to maj asi udělat, pořád to nandavat a sundavat, když furt kolem nich někdo běhá nebo jezdí na kole. A to jsem se jen díval. Beze slov.

A tak jsem běžel dál a přemejšlel o tom. Jak si člověk často všímá jen těch špatnejch, co se blbě chovaj a ve zkratce by klidně řekl: pejskaři jsou dobytci. Protože jo, potkal jsem jich moře úplně hroznejch a ty hovna se taky válej všude.

Ale přitom těch pitomců bude mezi pejskařema stejně jako mezi prodavačkama, blondýnama, černochama nebo učitelema.

A tak dál budu zapínat a vypínat dálkový světla i nasazovat i sundavat roušku a budu mít dobrej pocit, že jsem ten slušnej. Ale stejně mne štve, že víc s tím udělat neumím. S tou druhou stranou, která se slušně nechová.