Epilog

Její víra, že všechno dobře dopadne, byla silná. A touha jakbysmet. Věděla, že s Andělem rozmlouvala. Věděla, že to není přelud. Byla si tím jistá. Skoro. Ale i to malé zbylé racionální já jí říkalo to moudro o nulové pravděpodobnosti. Přelezla zábradlí. Rozhlídla se. Odrazila se. Skočila a mávla rukama a těch pár vteřin, tak jak by je pozorovatel z tohoto svět vnímal, bylo v tom jejím novém světě mnohem delších. Jsou to ty krátké vteřiny kdy člověku proběhne před očima jeho celý život. Přesně takovej nesoulad mezi těmi dvěma časoprostory byl.

Její tělo vzduch nezachytil. Vlasy jí naposled vlály, v očích neměla hrůzu nebo děs. Ale úlevu a naději a souznění. S tím vším. Vysvobození. Ale ona sama už tím tělem nebyla. Vznášela se nad svou starou schránkou a postupně se proměňovala. Anděl už ji volal, komunikoval s ní, naváděl.

Když sa pak proměňovala do poštolky tak, aby si se svým průvodcem nejvíc rozuměla, ještě vše přesně nechápala. Ale bylo jí dobře. Krásně a svobodně. Dobře jako hodně dlouho předtím ne.

Až později zjistila, že tím Andělem byl její mulat Asim. To utrpení v kterém žil, to jak nepatřil do tohoto světa mu umožnilo pozvolnou dlouhodobou přeměnu. A tak, jako ona potřebovala svého průvodce na druhou stranu, on potřeboval jí, aby se nebál zcela odpoutat. Aby to zvládnul. A jejich setkání a souznění nebylo ani trochu náhodné. A tak mu pomohla. Opustit své tělo. Získat ztracenou důstojnost, svobodu. 

Proto ten Asim, kterého si společnost nechala, nekomunikoval. Proto přestal u soudu úplně mluvit. Proto je vnímán svým okolím jako prázdná schránka. Proto je zcela pasivní, bez zájmu o cokoliv a musí žít někde v psychiatrické léčebně. Z Asima zbylo jen to fyzično. Bez duše. 

A tak v podobě poštolky navštěvuje z nostalgie sám sebe. Aby nezapomněl, jak krásnej život teď má. Aby se těšil z toho, co ho čeká. Větší svobodu ti dva, dlouhou dobu nesvobodní tvorové, nemohli dostat.