Medvědí stejk

Člověk někdy řekne člověk a myslí tím sám sebe, zpívají Tatabojs na svý nejlepší desce. A to sem píšu je  proto, že jsem takhle začal ten dnešní post.

Člověk najednou zjišťuje, jak je vděčnej za vlastně maličkosti. Věci který bral jako samozřejmý a normální. A v běžnym světě je vynechával.

Třeba koncerty. A jo, já chodím normálně docela dost. Ale taky ledacos vynechám. Dneska hrála chvilku Lucka Redlová Kameloty a Dobeše a další folkový legendy (bylo to milý, chvíli jsem to u práce poslouchal) ale pak hlavně nádhernej koncert Kittchena s Aid Kidem a Lindou.

Ta svítila a promítala jak o život, projekce přes kluky i do monitoru byl geniální nápad. Krásná silná atmosféra. Byl jsem dojatej, bylo fajn potkat tam známý lidi a užít si to i takhle bezkontaktně. A když se ozval Medvědí stejk, tak to bylo přesně to, co jsem potřeboval slyšet. Vlastně bych celou první desku rád slyšel naživo. Je hrozně moc dobrá, nedávno jsem jí zase poslouchal.

A ne, dnes to tady nemá žádnou větší pointu, jen jsem si chtěl napsat, že mi u toho bylo dobře. A že je hezký těšit se na to, až to bude napřímo.

A nebo vlastně jo. "Ať na tebe čeká dobrej den. / A vítr tě nese kam ty chceš. / Nebo možná ještě líp / Ať se ti líbí tam kde přistaneš." zpíval Jakub. A to bych si chtěl dneska odnést. Myslím, že mne vítr začíná pomalu odnášet.