Nečtu

Když začala ta karanténa a homeoffice, u nás to bylo ještě týden před ní, tak jsem si myslel - tyjo, teď toho stihnu. Budu víc číst a proberu fotky a uklidím si, a naskenuju negativy po dědovi a budu psát a možná konečně udělám ty písničky, co mám v hlavě a budu kreslit a tak.

A ve výsledku nic z toho nestíhám. Čtu mnohem míň. Jediný na co si umím najít čas jsou Masterclass kurzy. Ani tu muziku nestíkám poslouchat, jen o víkendu.

Fakt velkou většinu svý pozornosti dávám práci. Někdy od osmi do sedmi (s malejma přestávkama na jídlo), pořád něco dělám a pak už jsem unavenej a k ničemu se nedostanu. Maximálně tomu vaření a jo, vedle toho dost času zabiju konzumací zpravodajství. A to bude možná to, čemu se věnuju zbytečně moc.

Protože vedle práce fakt víc sleduju zprávy, rozhovory na DVTV, online na irozhlasu.

Teď jsem ale zas konečně vzal do ruky Sklepní práce od Egona Bondyho (zjišťuju že byl stejně starej, když to psal, jako já jsem teď) a Poupata od Bohumila Hrabala. Mám je obě rozečtěné už měsíc. A bylo to fajn. Na úkor zpráv a Masterclasu jsem si to zas náramně užil.

A tak vlastně přemejšlím, co s tím. Jak přistupovat k času. Jestli si ve chvíli, kdy jsme ztratili ty běžný denní rituály, kterejma jsme si ten čas dost dobře dokázali rozdělovat (jedu ve tramvaji - čtu, jsem v práci - pracuju, sedím na záchodě - prolítnu zpravodajství, ...) a zůstává jen "jsem doma" neměli natvrdo udělat sloty pro práci, čtení, vaření, děti, běhání, odpočinek, ... Asi by to dost pomohlo. Minimálně mně.