Samotář v sítu

Ticho. Takhle je slyšet ticho. Máš ho v sobě. Prázdno. V přesným znění významu toho slova. Ticho. Říká se, že prej léčí. Nevíš. Teď ti to tak nepřijde.

Kdyžs byl v klidu, uměl jsi rozdávat rady. Trousit moudra. V tom jseš dobrej. Všímavej, otevřenej. Často kápneš na podstatu věci, nebojíš se zeptat a hned vidíš všechny ty spouštěče problémů a nenapravený křivdy a disharmonie a to vede k pocitu, že sám musíš bejt vyrovnanej a spokojenej a že víš. Jenže nevíš.

Jakmile jde o tebe samotnýho, nebo tebe ve vztahu jakýhokoliv charakteru, jseš slepej. Možná zaslepenej. Jo, pořád jsi docela všímavej a vidíš dost spouštěčů, ale neumíš s tím pracovat. Očekáváš impulsy z druhý strany. Očekáváš otevřený čistý dveře, ale tolikrát jsi už vešel do dveří osázenejch detektorama kovů a teploty a nejistoty a nevěření si, že už je cejtíš na každým kroku. I když tam nejsou.

Prostě se stahuješ, a nevěříš si a bojíš se přiznat si, co vlastně chceš a kam tě to opravdu žene a táhne a volá. Zmatky v srdci se perou se zmatkama v hlavě a vzpomínkama. Hezkejma i hnusnejma. A do toho potřebuješ fungovat se svým okolím a děláš asi to, čemu se říká přetvářka. Prostě potřebuješ vypadat vyrovnaně a klidně a nad věcí. Né nutně spokojeně, ale nerozbitě. Ale pod povrchem není ani náhodou spokojonost ani vyrovnanost. Spíš zmatek a taky jistota, že víš, co už fakt nechceš. Ale i tahle jistota se v některejch chvilkách stává pochybnostma.

Hledáš chyby a nacházíš je. Hledáš správný cesty, ale ty chyby ti do nich házej stíny. Takže vidíš maximálně na jejich malej kousek. A jo, jistotu, že žádná jistota není, tu znáš a víš o ní, ale jsou chvíle, kdy by bylo dobrý si nějakou kotvu přivázat aspoň k něčemu.

A tak jseš samotář v sítu svejch nejistot a strachů a autocenzur a nevěření si a temnejch pocitů. A cíl máš teď jedinej. Přeplést ho na síto touhy a srdce a cesty a porozumění. 

Nejdřív vyřešit síto. Asi. Pak samotáře.