Skenování

Včera jsem si stěžoval, že nic nestíhám. A tak, asi proto, že jsem si to včera takhle uvědomil, jsem v šest vytáhnul sken a, tyjo, sedum hodin jsem skenoval negativy. Mám jich doma kvanta. Od dědy od nějakých 20. let doteď, pak ty svý, kterejch je taky hezká řádka. 

A tak jsem se k tomu, asi po roce zase dostal a je to obrovský dobrodružství. Objevuju starý fotky míst, který už vypadají jinak, starejch skauteskejch táborů s Foglarem, konec 2. světový války v Praze, nebo dětsví mýho táty ale i mýho dědy. A protože to měl děda hezky popsaný, měl v tom pořádek, vím ze kdy a odkud ty fotky jsou. 

A já, duchem sběratel a archivář a objevitel se v tom umím rochnit a dokázal bych v tom ležet dny i týdny i měsíce, kdybych na to ten čas měl. A dneska jsem si u toho krásně odpočinul a přitom stačilo tak málo. Uvědomit si, že bych se chtěl hrabat ve starejch fotkách.

Děda se svým dědou, rok 1929