Superschopnost

Mám za sebou několik hrozně plnejch pracovních dnů a ta plnost se odvíjí i od nutnosti komunikace na dálku a napříč s různejma lidma. Ale rozjelo se to tak krásně a tak rychle, že i ta únava stojí ta to.

Jo, jsem odpoledne úplně vycucanej a zvládnu si jen jít lehnout, ale je boží dostat se do stavu řešení pěti projektů najednou s šesti lidma. Bejt na schůzce a při ní paralelně ladit další a další věci a všechno to pobrat. Prostě multitaskingovat.

Já multitaskingovat neumím. Ani trochu. Jsem v tom špatnej. Ale někdy, když je měsíc v úplňku nebo tak nějak se dostanu do flow, do několika paralelních flow a jde to. A jo, čekám, že tahle superschopnost brzy pomine. Ale je krásný si jí užívat, když jí mám.

Možná se tak trochu stávám ženou, protože ty tohle umí. Možná je v tom něco jinýho.

Ale je to hodně podobný, jako když člověk píše a má pocit, že to co mu vytéká z pera mu jen někdo diktuje, vede mu ruku, často to prostě ta ruka píše, aniž by si to hlava předtím uvědomila.

Nebo když běžíš a nevíš kam a nevíš na co myslíš, ale v té hlavě se ti samy převalujou věci, který tě trápily, nebos nevěděl, jak na ně. A když doběhneš, najednou je máš vyřešený.

Prostě se napojit na nějakej urychlovač, na nějakou energii. To je krása. A myslím, že to napojení funguje za odměnu, za píli, pracovitost, nebo něco takovýho. Že si vlastně každej může zasloužit být superschopným.