Dobíhání tramvaje

Jela mi tramvaj a nedoběhl jsem jí. Ne proto, že by byl řidič pitomec a schválně mi zavřel před nosem. Neběžel jsem. Nechal jsem jí ujet a v klidu jsem si počkal na další.

Doběhnutí tramvaje může ušetřit čas. Přináší efektivitu. Člověku umožní podat lepší výkon. Profláká míň času. Stihne toho víc. Řetěz doběhnutejch tramvají, meter a autobusů může znamenat hodiny života měsíčně.

Ale taky to přináší stres. Být pořád ve střehu. Nenechat si nic utéct. Vyoptimalizovat život až někam k roboschopnostem. Možná i nesvobodně přijmout tu hru. Shonu, toho že tě dopravní podnik řídí, jak s časem naložit.

A po těch měsících shonu a soustředění a efektivní optimalizace jsem měl chuť se od stresu odříznout. Vyměnit čas za klid. Vyměnit rychlost za chvíli pro čtení. Za nesoustředění se. 

Vždycky je to něco za něco. A já to celej život vyvažuju a stavím proti sobě. 

Když už jsem někde daleko, přesouvám se vedle a často jdu proti původnímu. Načínám nový cesty. Pohledy. A přirozeně se bráním tomu, bejt v některejch ohledech dokonalej. Nejlepší. Fakt dobrej. 

A nevím, co je ta emoce nebo ten pohon, kterej to se mnou dělá. Jestli strach z nesvobody. Nebo ze selhání. Nebo lenost. Nebo malá cílevědomost. Fakt nevím.

Jela mi tramvaj a nedoběhl jsem jí. V klidu jsem počkal na další a mezitím si tohle napsal. Vždycky je něco za něco. Já myslím, že to malý zamyšlení mi za těch deset minut zdržení stálo.