Experiment

Posledních pár tejdnů míň jím. Často nepotřebuju večeři, k snídani mi stačí jogurt. A přitom jsem ještě před nedávnou dobou neměl problém sníst dvě porce oběda, přecpávat se a nepozorovat na sobě, že by mi to dělalo špatně. Naopak mi to bylo příjemný. Protože vychutnávat si dvojnásobně dlouho smaženej sýr s tatarkou je prostě lepší než to dělat poloviční dobu.

Ale když jsem - zase tak nějak sám od sebe jako před lety když jsem přestal sladit čaj - začal jíst míň, zjistil jsem, že tolik jídla nepotřebuju. A naopak, když si ho teď po pár dnech vezmu víc, tak to cejtím. Poznám. Je mi těžko. Jsem unavenej. Vidím, že mi to nedělá v mnoha ohledech dobře a přitom stačilo tak málo.

Takhkle mne tento týden odrovnalo obyčejný velký menu u McDonalda, ještě víc mne odrovnal familly box v bagetérii bulvár.

Možná to souvisí s tím, že hodně běhám a po večerním proběhnutí už nemám chuť k jídlu. To byl asi ten impuls, proč jsem začal jíst míň.

Každopádně je to zajímavá změna. Která přišla jakoby sama od sebe. Změna, která otevřela oči tam, kde v době přežírání byly úplně slepý.

To celé mi ukazuje, že je spousta věcí, který člověk nevidí, nebo vidí špatně. Ale až nějakej impuls, změna v chování, experiment, mu otevře oči.

A asi opravdu stojí za to, ty experimenty pořád zkoušet a hledat. Poznávat svět kolem sebe, porozumět mu víc a víc. 

Před časem jsem si sem psal, že stojí za to udělat každej den jednu věc, kterou jsem nikdy nedělal. A otevírat si tím další komnaty poznání. Nebo dveře poznání, jak by řekl Morrison. A to s tím vlastně souvisí taky. Nemusí jít ale o jednu neznámou a novou věc. O nové poprvé. Často je to poprvé asi potřeba párkrát zopakovat, aby to otevřelo oči.