Jedni mají pravdu, ale druhých je víc

Jiří Suchý je úžasnej člověk. Mám ho rád, jeho i Semafor, doma mám jeho skoro kompletní diskografii.

Dneska jsem konečně viděl tenhle dokument. A je to nádherný.

Suchý tam projíždí celou svou dlouhou historii, všechny ty krásný věci a trable, který ho potkaly. Moc hezky a upřímně o všem mluví, ať už o smrti Jiřího Šlitra (nádhernej dopis od Voskovce tam k tomu čte o tom, že život je horší než smrt). Stejně dojemně mluví o smrti svý manželky. 

Moc hezký jsou všechny ty zážitky z 68. roku (jak se Suchý vrátil z Anglie), to jak měl mezi hostama v divadle disidenta Havla, to jak nepodepsal antichartu. Brečel jsem, když Suchý s celým Trutnovem zpíval Pramínek vlasů. Strašně moc dojemný to bylo.

Je to celý protkaný jeho (a nejen jeho) moudrostí a rozvahou, krásně tam popisuje jak vzniká nápad. Viděl jsem se v něm, když vypráví, jak je duchem sběratel a když má jednu věc která se mu líbí a pak si pořídí druhou podobnou tak z toho hned vzniká sbírka. To znám a mám to úplně stejně.

A pak, jen tak mimochodem, je tam ukázka z nějakýho představení, kde Jiří Suchý říká: Jedni mají pravdu, ale druhých je víc. Takhle nějak ten svět taky vnímám. Co s tím dělat nevím. Ale aspoň už to máme přesně pojmenovaný.