Prostředek cesty

Přečetl jsem Mrtvý holky od Miloše Urbana a uchvátilo mne to. Je v tom dekadence, temnota, smutek, divný lidi. Věci který mám tak rád u hudby, kterou poslouchám. A taky je to strašně moc čtivý. Byl to velkej objev a těch deset povídek jsem slupnul za tři dny, ani nevím jak. A to jsem si dělal pauzy, abych to nezhltnul a aspoň trochu se to snažil vychutnat.

Podle mýho nebývá to nejzajímavější na konci, ale uprostřed cesty. Píše se v poslední, asi nejlepší povídce. A jo. Tohle si z tý knihy, kromě pocitu temna a bezradnosti a nejednoznačnosti a tajemství a překvapení odnesu.

Dost možná jsem teď taky někde uprostřed cesty. A zároveň, jinou optikou, možná na konci cesty jiný. Je fajn si ten svůj život stavět do kontextů různejch cest a ty koncový vyvažovat těma, co začínaj, nebo jsou rozjetý někde uprostřed. Protože to pak vše vyrovnává a odebírá negativní energii tam, kde se jí válej kádě. Vyrovnává to nevyrovnanýho rozbitýho poutníka, kterej se nejčastějc veze na vlně Janotovy cesty, která je zároveň cílem.