Psychokineze

Nedávno jsem si tu psal o tom, jak máme doma duchy, jak slyším hlasy, jak žiju příběh kterej zároveň čtu v knize nebo jak zmizel Vítkov. Součástí mýho světa jsou leckdy nevysvětlitelný věci a já jsem za ně rád.

Vlastně si myslím, že stačí ten svět jen víc vnímat. Koukat se trochu jinak a to, nad čím by běžně člověk mávnul rukou trochu víc rozpracovat. Věbovat se tomu. Všimnout si. Zamyslet se a uvědomit si to. Ne jen mávnout rukou a říct si: To se mi asi něco zdálo. 

Už několik měsíců nosím v kapse bundy lžičku. Čajovou lžičku, kterou jsem jedl jogurt ale pospíchal jsem, a tak jsem i s jogurtem odešel na autobus a olízlou lžičku dal do kapsy. Do kapsy mý kožený bundy která je na zip takhle na levo nad srdcem.

Dneska mne začalo u srdce trochu tlačit. Říkal jsem si co to je a úplně divný mi to nepřišlo. Jsou důvody, proč by mne srdce mělo bolet.

Ale když jsem si sáhnul do kapsy, byla tam. Ta lžička, o který vím. Často jsem jí tam v té kapse nahmatal a nikdy nevyndal. Nechal jsem jí tam pro případ, že bych někde potřeboval zas jíst jogurt.

Ale ta lžička byla ohnutá. A to se jí muselo stát samo od sebe. Na bundu jsem si nesedl. Ne přehýbal jsem ji. Prostě ji jen nosím a dávám na věšák.

Takže psychokineze. Samovolná. Neřízená. Teď jen zas přijít na to, co to znamená.