V tramvaji

Jedu tramvají. Nastupuju. Sedám si. Stejně jako dalších asi pět lidí.

Za mnou sedí dvě ženy. Stará třeba sedumdesátnice a mladší třicátnice. A kolem projde jiná žena a pod fousama si pronese, tak jako pro sebe ale je jasný, jak to myslí. Proč to dělá. A komu to říká.

No, mladá s rouškou a stará bez roušky. To je hrozný.

A ta stará paní, na jejíž straně je najednou celá tramvaj, protože se ta kolemjdoucí chovala jak kráva, říká, nojo, promiňte, já si to neuvědomila.

Jo, je divný, jak neumíme komunikovat. Jak si nemůžeme o svý práva říct slušně a jak i v případě, že máme pravdu, máme dobrou připomínku, dobrej nápad, dobrý cokoliv to radši řekneme takhle hnusně. Nekorektně. Neslušně. Jak hovada.

Ale aby to té procházející stěžovatelce nebylo líto, ty dvěš ženy se začaly bavit. Zase tak jako mezi sebou, ale komu to říkali doopravdy bylo taky hned znát.

Jak se to chová nána pitomá?

Měla jsem chuť k ní dojít a zakašlat jí pod nos.

To bude určitě drbna.

A udavačka.

Že se radši nestará sama o sebe.

Takhle to jeli, ještě dál a dál. Dokud jsem nevystoupil.

A já si vždycky říkám. Proč potřebujeme ve všem vyhrávat. Proč neumíme uznat chybu. Proč se neumíme chovat slušně. Proč třeba dobrej obsah zabijeme odpornou formou. Co to o nás vypovídá. A kdy se ta verbální nenávist promění i tady v nenávist doprovázenou ničením. Rabováním. Zabíjením.