Fascinace životem

Když jsem byl malej, často mi děda nebo táta upozorňovli na různý věci. Ukazovali, jak je to nádhernej strom, věž, skála, dům. Vlastně byli fascinovaní tím, že takový věci existujou. Že někdo dokázal namalovat takovej obraz nebo že se přírodě podařilo vykouzlit takový místo.

A mně to přišlo normální. Rozhodně jsem nesdílel jejich fascinaci.

Pak, když už mi bylo třeba deset, jsem tohle jejich upozorňování na věci, který mi přišly běžný, bral, jakože si myslej, že jsem dítě, který bude něco takovýho fascinovat. Že se nechám ohromit západem slunce, ale těch jsem přece už viděl, není to nic neobvyklýho. Vlastně, že to pro ně je běžný, ale že si myslej, že mne tím nadchnou. Že to pro mne je nějaká úžasná a nová záležitost. 

A jo, sám jsem byl taky z ledasčehos unešenej. Ze zkamenělin, palentologickejch věcí a tak. Ale ne z těch věcí, který jsem bral za běžný.

Ale čím víc stárnu, tím víc tomu začínám rozumět. Oni tím fakt byli nadšení. Nebyla to hra. Fakt si říkali - ty jo! To je neuvěřitelný jak krásně ta veverka skáče, například.

A vlastně se teď chovám úplně stejně. Upozorňuju děti na pro ně běžný věci, který jsou ale úchvatný. Domy v Praze, mechy a lyšejníky na skalách a tak.