Hlavu vzhůru

Poslední týdny to tak mám, ani nevím proč. Z nastavení koukat se dolů, pod nohy, abych nezakopnul nebo do něčeho nešlápl, jsem začal hlavu zvedat. Nejdřív jen narovnávat a pak jsem se neubránil tomu lákavému pocitu podívat se vejš. Nad sebe.

Otevřely se mi úplně nový světy a vjemy. 

Držet hlavu vzhůru vyžaduje trochu odvahy a risku. Najednou ztrácíš kontrolu, kam šlapeš. Víc se v tomhle směru automatizuješ, soustředění přenášíš jinam. Nohy musí být pevně a jistě zakořeněny. Musíš si věřit. 

Teď najednou vím, že na jednom karlínském balkóně visí tibetská vlajka. Na parapetu jednoho okna kus od práce sedí rodina panenek a pozoruje dění na ulici. Karlínský i letenský domy mají krásný prvky kolem balkónů a nároží a říms a co já vím, jak se všechny ty členitý záležitosti na barácích jmenujou. Z jednoho z nich na mne včera koukal mimozemšťan.

Možná je to recept nejen do ulic. Nést hlavu vzhůru, nejistit si svý kroky a postoje. Bejt si v nich prostě jistej a silnej. A nahlédnout tak přirozeně do míst, která vůbec nejsou skrytá. Jen je k sobě kvůli obavám nebo nedostatku sebevědomí nepouštíme.

Karlínskej mimozemšťan

Panenky na parapetu