Jiný běhání

Rád běhám. Což je o mně známý. Nemám problém s půlmaratonem. Mám problém s maratonem, ale taky ho uběhnu. A běhám pomalu, ale tím se nestresuju. Neřeším to. Baví mne to tak, jak to dělám.

Jsem městskej běžec. Nejradši běhám  noční Prahou, když už tam nejsou lidi a ulice jsou práczdný. Věže kostelů a sochy jsou hezky nasvícený, Trojskej most se ukazuje ve svý největší možný kráse. To mne baví.

Asfalt. A ideálně hodně ulic a hodně zatáčet. Běžet rovně dlouho podle Vltavy je spíš nuda. Proto často aspoň přebíhám po mostech ze břehu na břeh.

Včera jsem dal vlastně poprvé přírodní experiment. Teda ne že bych nikdy nevyběhl mimo asfalt. Draháň, okolí Bohnic, Čimice, Ďáblickej háj. Tam se taky docela často dostanu. Ale je to jen na pár kilometrů. 

Vyrazil jsem na koncert do Šemanovic a před tím jsem se proběhl kokořínskejma lesama a roklema. Přes třináct kilometrů dolů a nahoru, kopce, skály, schody, louže, bláto. Prostě normální cesta lesem členitým terénem. Vyběhl jsem na Jestřebický Pokličky, do Vojtěchova, pod Pokličky, na skalní hrad Nedamy, mezi Cikánem a Korábem do Jestřebic a na Kostelíček a skrz naskrz Šemanovickým dolem zpátky. 

Běžel jsem hezky pomalu, fotil, do kopců chodil, když jsem nemohl. Pohodovej turistickej běh to byl.

A dneska jsem úplně zničenej. Jak jsem rovinkář a asfaltář, tak jsem teď zapojoval úplně jiný svaly než obvykle a je překvapivý, jak mne tak ne moc dlouhej devadesátiminutovej běh odrovnal.